Evianské dohody, na základě kterých skončila v Alžírsku válka a kterými Francie zaručila Alžírsku nezávislost, byly podepsány před 50 lety, 18. března 1962 v Evian-les-Bains u Ženevského jezera.
Alžírsko bylo po třech stoletích turecké nadvlády okupováno od roku 1830 plných 132 let Francií. Nezávislým se nynější největší stát Afriky (od loňského oddělení Jižního Súdánu od Súdánu) stal po téměř osmileté občanské válce a dvojím referendu 5. července 1962.
Obě strany se po více než tříměsíčních tajných jednáních dohodly na ustavení komise pro dohled nad příměřím (válka trvala od 1954), Francie souhlasila s konáním referenda o budoucnosti Alžírska a prozatímní alžírská vláda Fronty národního osvobození (FLN) se zavázala, že zaručí práva evropských kolonistů v zemi.
V referendu ve Francii se 8. dubna 90 procent hlasujících vyslovilo pro nezávislost, v plebiscitu v Alžírsku 1. července bylo pro nezávislost Alžírska 99 procent hlasujících.
Co předcházelo získání nezávislosti? Více než osmiletá krvavá válka, která po sobě zanechala trosky tisíců vesnic, stála asi milion životů, dva miliony lidí vyhnala z domovů a rozvrátila poměry v zemi.
Na jedné straně barikády stály početné a dobře vyzbrojené francouzské jednotky a na druhé malá, spíše partyzánská složka FLN - Armáda národního osvobození (ALN).
V ideologii osvobozenecké revoluce FLN se prolínaly prvky levicového myšlení marxistického, někdy až maoistického typu, s důrazem na islám, včetně přísné morálky, uplatňované na osvobozených územích.
Sama válka vypukla v noci na 1. listopadu 1954 sérií 60 útoků proti francouzským policejním stanicím a armádním objektům po celé zemi. V brutalitě si obě strany nezadaly. Na francouzské straně se nejvíce "vyznamenali" parašutisté a cizinecká legie, ALN napsala svoji nejkrvavější stránku v roce 1955 krutostmi na civilistech v Kusantíně.
Vojensky dosáhla Francie řady úspěchů, ale politicky válku prohrála. Po pádu takzvané čtvrté republiky a nástupu Charlese de Gaulla v roce 1958 zaujal nový francouzský prezident ke krizi v Alžírsku realističtější postoj, který vedl až k Evianským dohodám. Po nich odešel ze země více než milion francouzských občanů, jejichž rodiny žily v Alžírsku i několik generací.
Ještě před uzavřením dohod se však musel de Gaulle vypořádat se dvěma puči francouzských vysokých důstojníků a vlastníků půdy a čelit teroristickým akcím jejich Organizace tajné armády (OAS). Tuto tajnou skupinu na čele s generálem Raoulem Salanem založili v roce 1961 nacionalističtí alžírští Francouzi, kteří pokračovali v útocích i po vyhlášení nezávislosti Alžírska v samotné Francii.
Po nabytí samostatnosti vyhlásila jediná vládnoucí FLN "socialistickou budoucnost" země, stát převzal kontrolu nad většinou zahraničních společností a později byla zestátněna těžba nerostů, ropy i plynu. Podle sovětského receptu se v zemi stavěly gigantické kombináty, zatímco rozvoj ostatních odvětví byl zanedbáván.
V kombinaci s byrokratickou správou, poklesem cen ropy a prudkým demografickým růstem dovedli vůdci FLN na ropu bohaté Alžírsko do nezvladatelných hospodářských potíží, k zadluženosti, rozsáhlé nezaměstnanosti a bídě přelidněných měst.
To obrátilo koncem 80. let mnoho Alžířanů ke koránu, podpoře islamistické Islámské fronty spásy (FIS) a k hladovým bouřím a demonstracím. Po vítězství islamistů v prvním kole parlamentních voleb v prosinci 1991 začala v zemi krvavá občanská válka s řadou hrůzných masakrů civilistů.
Ve válce proti vládě bojovaly různé militantní islamistické skupiny, které útočily i na intelektuály, novináře či cizince. Krvavý střet skončil v únoru 2002 a vyžádal si 150 tisíc až 200 tisíc mrtvých.
