Znásilnění jako zbraň
Vládnout sexem. Zpověď Kaddáfího oběti

Do Libye přijela v létě 2011. V ulicích právě vrcholily oslavy pádu Muammara Kaddáfího. Reportérka deníku Le Monde Annick Cojeanová v oné revoluční době vypátrala jednu ze sexuálních otrokyň diktátora. V rozhovoru pro INSTINKT vypráví, co o zvrhlém vládci zjistila.

Jak jste se vůbec dostala k tak choulostivé tematice?

Všimla jsem si, že během revoluce v Tunisku nebo v Egyptě hrály ženy hodně významnou roli. Byly často vidět a hodně riskovaly. Během převratu v Libyi nic, ani fotka, v reportážích ani slovo. Vydala jsem se tam zjistit, jakou roli ženy hrály v této zemi v revolučním dění. Rychle jsem pochopila, že rozhodující.

V jakém ohledu?

Organizovaly důležité věci jako obchodování se zbraněmi a informacemi. Pak mi některé z nich řekly, že mnoho žen má s diktátorem nevyřízené osobní účty, ale žádná mi to nechtěla vysvětlit. Až jednou bývalá šéfka povstalců naznačila, že šlo o znásilňování. Později jsem zjistila, že Kaddáfí během dvaačtyřiceti let své vlády znásilnil tisíce žen.

To není málo...

Pro něj bylo znásilňování prostředkem moci a ovládání lidí. Chtěl vlastnit i ženy svých ministrů, ambasadorů, manželky prezidentů dalších afrických států. Byl to jeho způsob, jak muže ponížit. Vládl sexem. Během revoluce se pak ze znásilňování stala válečná zbraň.

Jak funguje sex jako zbraň?

Kaddáfí rozkazoval svým vojákům, aby znásilňovali povstalce jakéhokoli pohlaví. Existují dokonce faktury na obrovské množství viagry, kterou objednával pro své lidi. Mluvila jsem s některými vojáky ve vězení a ti mi potvrdili, že měli rozkaz znásilňovat všechny generace. Je to neskutečně silná válečná zbraň, kterou používali i třeba v Sýrii či Iráku. Zbraň hromadného ničení.

Mohou se vůbec ženy v zemích, kde se uplatňuje právo šaría, nějak bránit?

Ne. Je to dokonalý zločin, kdy oběť nemůže nic říct. Znásilnění zneuctí celou rodinu a jediný způsob, jak to napravit, je ženu zabít. Proto mlčely. Mlčení je nejlepším přítelem diktátorů a násilníků.

Jak si Kaddáfí ženy vybíral?

Chtěl všechny. Vybíral si je na vesnických slavnostech, v kosmetických salonech nebo na svatbách. Rodiny si tam vždy natáčejí videa, která schraňoval a ukazoval na nich svým poskokům, kdo se mu líbí. Objížděl taky vysoké školy. Nový rektor univerzity v Tripolisu mi ukázal tajný byt Kaddáfího. Byl pod velkou posluchárnou a bylo v něm všechno od velké postele přes koupelnu s vířivkou až po gynekologický sál.

K čemu gynekologický sál v bytě?

Nechci si to ani představovat. Nejspíš na potraty.

I tak ale musel mít Kaddáfí s tímhle stylem života spoustu potomků, nebo ne?

To je dobrá otázka, ale neznám na ni odpověď. Určitě zařídil hodně potratů. Dával ženám peníze, aby jely na potrat na Maltu nebo na kliniky v Tunisku. Sorajje, hrdince mé knihy, ale třeba řekli, že on děti mít nemůže, že se s něčím léčí.

Co se s těmi tisíci žen, kterým takto ublížil, stalo po revoluci?

Některé zastřelili už během revoluce islamisté nebo vlastní rodiny, některým se podařilo utéct do Tuniska či Egypta. Jiné zůstaly ve městech a začaly se živit prostitucí, protože to byl jediný způsob, jak si vydělat.

Jak jste se tedy v zemi, kde oběti musejí mlčet, dostala k Sorajje?

Tohle téma je v Libyi naprosté tabu. Nikdo nechtěl mluvit. Už jsem si myslela, že napíšu do Le Monde článek s názvem "Nereálné pátrání". Zlomenou dívku, kterou jsem v knize pojmenovala Sorajja, jsem potkala úplnou náhodou, a když se rozpovídala, bylo to jako v hrozivém filmu.

V knize píšete, že si ji Kaddáfí vyhlédl ve škole, když jí bylo patnáct.

Přijel navštívit školu, kam chodila. Sorajju vybrali, aby mu předala kytici. Byla nadšená, že uvidí Papa Muammara, jak mu děti říkaly. Během předávání jí diktátor s ledovým výrazem položil ruku na hlavu. To byl signál jeho tělesné stráži, jenž znamenal: tuhle chci! Druhý den si pro ni přijeli a to byl konec jejího dětství.

To ji jen tak odvezli a předhodili diktátorovi?

Udělali jí krevní testy na různé nemoci, vyholili ji, vyzývavě oblékli a poslali za ním. Ona nic nechápala. Byla jen naivní dítě. Čekal na ni nahý a říkal jí, že bude její papa, bratr i milenec. Pět let byla jeho sexuální otrokyní, stejně jako mnoho dalších žen a mužů, které držel v podzemí svého sídla.

Jak si Sorajja získala vaši důvěru?

Strávila jsem s ní v Libyi dva měsíce, kdy jsme si denně povídaly. Cítila jsem, že je upřímná. Taky věděla, jakému nebezpečí se vystavuje. Další měsíc jsem si její příběh ověřovala.

Co teď hrdinka vaší knihy dělá? Utekla z Libye?

Nejprve odjela ze země, ale zase se vrátila. Je na Libyi fixovaná. Teď znovu sbírá zkušenosti v zahraničí. Kvůli její bezpečnosti nemohu říct víc.

Jak se na ní těch pět let podepsalo?

Vůbec neumí žít normální život. Spoustu času tráví před televizí. Chodí spát třeba v pět ráno. Když byla u Kaddáfího, posílal pro ni v jakoukoli denní či noční hodinu, jedla jen nárazově. Nutil ji kouřit, brát drogy, pít alkohol, sledovat porno. Kouřit už nepřestala. Nemá normální reakce. Rodina se k ní nezná, ale ona věří, že se jí jednou podaří vdát. Být svobodnou ženou v libyjské společnosti je totiž opravdu těžké.

Vaše kniha vyšla v mnoha jazycích včetně arabštiny. Jak na ni v Libyi reagovali?

Pro celý arabský svět to byl obrovský šok. Nová vláda však dokonce připustila, že se tyto věci skutečně děly. To je nevídané! Vytvořila zákon, který má ženy znásilněné Kaddáfím a jeho syny chránit a pomáhat jim. Něco podobného vzniklo na světě vůbec poprvé. Zatím je v zemi chaos, ale doufejme, že jakmile bude situace stabilnější, dekret vejde v platnost.

To všechno se děje vaší zásluhou.

Dá se to tak říct. Viděla jsem i ženy v Libyi manifestovat s mojí knihou v ruce a nápisem "Už nikdy". Kniha prolomila mlčení. Pro mě je to obrovské zadostiučinění.

To věřím. Při své práci jste hodně riskovala. Nemáte někdy strach?

Nejsem žádný kamikadze. Nechodím do extrémně nebezpečných situací. Ačkoli často popisuji životy žen ve válečných oblastech, nikdy jsem v těch zemích nebyla, když válka skutečně zuřila. Jsem ve střehu, ale nikdy jsem se necítila být v nebezpečí, i když v Libyi už mi vyhrožovali smrtí. Tam již bohužel nemůžu.

Máte při své profesi vůbec čas na osobní život?

Moje rodina nebo přítel musejí být hodně přizpůsobiví a smířliví. A to není snadné. Nikdy jsem ale nelitovala, že jsem si tuhle práci vybrala.

Annick Cojeanová (2. srpna 1957 v Brestu) Uznávaná reportérka deníku Le Monde se dlouhodobě věnuje otázce porušování lidských práv a je nositelkou prestižní novinářské Ceny Alberta Londrese. Na TV5 moderuje vlastní pořad Otisky, kde představuje výrazné francouzské osobnosti současnosti, a proslavila se články a reportážemi o ženách ve válečných oblastech. Zpracovala celou řadu portrétů světových osobností, úspěšný byl také její rozhovor s lady Dianou Spencerovou, který vyšel několik dní před její smrtí. V roce 2012 vydala knihu Kořistí v Kaddáfího harému, ve které odhaluje sadistické sklony bývalého libyjského diktátora. Kniha vyšla v mnoha jazycích, včetně arabštiny, v českém překladu se objevila loni na podzim