Američané zemi velmi lehce dobyli, ale neovládli. Nenašli žádnou výraznou osobnost, o kterou by se opřeli, ani partyzáni nikoho neměli. Teror a chaos během okupační správy spustil stroj demontáže Iráku.
Dokud tu okupanti zůstávají, nebudeme s nimi spolupracovat, prohlásil koncem února 2004 nejvlivnější a Američanům nejnepohodlnější muž dnešního Iráku, vůdce šíitů Alí as-Sistání (dnes 80).
Zásada velkého ajatolláha drtila americké snahy zatáhnout Iráčany do svých vizí o jakési předněvýchodní perestrojce. Velký ajatolláh as-Sistání unikl začátkem února 2004 v Nadžafu střelbě neznámého komanda.
Šíité, nejméně šedesát procent iráckého obyvatelstva, patřili za vlády socialistů k nejpronásledovanějším vrstvám. Přežili jsme Husajna, přežijeme Američany, dávali najevo, netřeba další války. As-Sistání velmi jasně svým radikálům řekl: "Žádnou krev, vždyť musíme vyhrát všechny volby, které tu kdy budou!"
Demonstroval, kdo byl autoritou s budoucností, když ve svém sídle ve svatém městě Nadžafu v únoru 2004 nepřijal hlavu americké nevojenské správy Paula Bremera a Bushův úředník se musel spokojit s klerikovým synem.
Střízlivějící Američané
Zato mohl americký "lord-protektor" bez zábran navštívit začátkem března 2004 s agenturními fotografy trénink olympijského fotbalového mužstva v Bagdádu. Podobných obrazů "Iráku vracejícího se k normalitě" bylo v amerických agenturách a novinách tehdy opravdu hodně.
Později se za svou provládní zaslepenost omluvil například známý deník New York Times čtenářům za svou podržtaškovskou roli během propagandistické přípravy na tažení.
Američanům před očima vyrostla silná autorita, ale pouze v šíitském táboře. Začátkem února 2004 as-Sistání odporoval Washingtonu verbálně, ale velmi účinně. Uklidňoval tvrzením, že nechce spojovat klérus se státní mocí, jak je tomu v sousedním "ajatolláhostánu" Íránu, odkud pochází.
Soudí, že náboženští učenci se nemají zabývat politickými otázkami a nemají zastávat vládní místa. Nesouhlasí však ani s tím, aby bylo přehlíženo islámské zvykové právo šaría a aby Američané odložili všeobecné volby za 1. červenec 2004, kdy slíbili předat moc provizorní irácké vládě. Ústavní listina, kterou pak podepsala pětadvacetičlenná, Američany jmenovaná vládní rada, však šaríu nezavedla a volby naplánoval na konec ledna 2005. Velký ajatolláh sice nechal bratry ve víře listinu podepsat (také většina členů rady byli šíity), ale osobně ji odmítl.
Američané na odpůrce z Nadžafu nijak nemohli. Sistáního případný pád mohl mezi šíity uvolnit prostor mladým radikálním klerikům, jako například Muktadovi as-Sadrovi (dnes 36; Moqtada al-Sadr) úřadujícímu v Násiríji. Nyní je pravděpodobně již druhým rokem na studijním pobytu v Íránu.
Konec sunnitské vlády
Otevřeně protiamerický duchovní nikdy nebyl v exilu, je synem ajatolláha Muhammada zavražděného roku 1999 husajnovci a po íránském vzoru žádá mnohem větší vliv kléru na politiku.
As-Sadr dal dohromady milice o odhadem šedesáti tisících mužích zvané Mahdího armáda a byl obviňován z vraždy "konkurence", prvního z šíitských vůdců importovaného Američany z londýnského exilu, který patřil s otcem k vůdcům protihusajnovského povstání šíitů roku 1991.
Umírněný klerik Abdal Madžíd al-Chuí (Abdel Majid al-Khoei) byl v Iráku pouze několik hodin, když byl 10. dubna, druhý den po pádu Bagdádu, ubodán v davu v Nadžafu ve svatyni imáma Alího.
Šíitští bojovníci z Badrovy organizace (Munazama Badr) o osmi tisících mužích, vojenského křídla Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI) vedené Muhammadem Bakrem al-Hakímem, se naopak z íránského exilu vrátili.
Když byl al-Hakím v srpnu 2003 zavražděn, žezlo proteheránských radikálů převzal jeho mladší bratr Abdal Azíz al-Hakím (zemřel v srpnu 2009), který byl také členem irácké vládní rady. Jsou trvalými spojenci as-Sistáního.
Roku 2007 změnilo hnutí jméno na Nejvyšší islámskou radu Iráku (al-Madžlis al-alá l-islámí l-irákí, angl. zkratka SIIC).
Volby chtěli nejdéle oddalovat proameričtí sunnitští politici, pocházející většinou ze středu země. Tušili, že je šíitská převaha připraví o moc darovanou kdysi Brity a že věčné tahanice o "spravedlivé zastoupení" v parlamentu a vládě vedou k rozpadu Iráku.
Šíité kromě toho drží v paměti brutální pomstu sunnity Saddáma Husajna po povstání vyprovokovaném a zrazeném Američany za války roku 1991 (viz seriálový díl 21). Ostatně na otázku v korespondenčním rozhovoru časopisu Der Spiegel s ajatolláhem as-Sistáním roku 2004, zda by odmítnutí jeho požadavků Američany znamenalo lidové povstání, duchovní odpověděl: "K tomu bych se nerad vyjadřoval."
