Jednalo se o nejsilnější výbuch americké vodíkové bomby, Sověti jej ale později výrazně překonali. Se silou 15 megatun trinitrotoluenu (TNT) byla vodíková nálož Bravo, odpálená 1. března 1954 na atolu Bikini na Marshallových ostrovech asi tisíckrát silnější než atomová bomba shozená na Hirošimu v srpnu 1945.
Přesto byla ale asi čtyřikrát slabší než sovětská vodíková Car-bomba z října 1961, která měla sílu asi 50-60 megatun TNT. Zkouška tehdy vyvolala silný mezinárodní odpor vůči podobným testům.
Velice silný účinek pumy, třikrát větší než se čekalo, vedl spolu s dalšími faktory k nejhoršímu radioaktivnímu zamoření, které způsobily USA. Radioaktivní spad i ionizující záření zasáhlo stovky obyvatel atolů Rongelap, Rongerik či Utirik (vzdálených 150 až 450 kilometrů od epicentra), 23 rybářů japonské lodi Šťastný drak, která byla v době zkoušky ve vzdálenosti asi 140 kilometrů (jeden z nich, Aikiči Kubojama, následkům záření zanedlouho podlehl), a posádky dalších lodí.
Princip vodíkové (termonukleární) bomby je založen na slučování jader lehkých izotopů vodíku. Energii potřebnou k překonání jaderných sil, které slučování brání, může vodíkové bombě dodat výbuch klasické jaderné nálože, při němž se prvky štěpí, nikoliv slučují.
S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Idea bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera. Podklady k jejímu sestrojení propočítal rodilý Polák Stanislaw Ulam.
Američané pak v listopadu 1952 uskutečnili první termojaderný výbuch, ale jejich neforemná bomba Ivy Mike, která ale dosáhla síly přes deset megatun TNT, byla vojensky nepoužitelná. Na rozdíl od tekutého deuteria, které bylo použito v Ivy Mike, využívala bomba Bravo jako palivo pro fúzi deuterid lithný, což ji umožňovalo transportovat.
Bombu Bravo tvořil velký válec o hmotnosti 10,7 tun, délce 4,5 metru a šířce 1,4 metru. Bomba byla zasazená do věže na umělém ostrově vybudovaném na útese ostrova Namu na atolu Bikini a v 6:45 tamního času odpálena.
Když bomba detonovala, vznikla v průběhu jedné sekundy ohnivá koule o velikosti asi pěti kilometrů, která byla viditelná z atolu Kwajelein vzdáleného 450 kilometrů. Exploze zanechala po sobě kráter o průměru dva kilometry, jenž byl hluboký 75 metrů. Jaderný hřib dosáhl během minuty výšky 15 kilometrů a zastavil se za šest minut po explozi až ve výšce 40 kilometrů nad Zemí.
Příčinou vyššího účinku byla chyba, kterou udělali projektanti zařízení v laboratořích Los Alamos v USA.
Radioaktivní spad se rozšířil východně na obývané atoly, ze kterých až tři dny po explozi evakuovalo americké námořnictvo přes 200 ostrovanů a 28 tamních amerických vojáků kvůli nevolnostem (později některým postiženým vypadaly nehty a vlasy). Kvůli následným zdravotním potížím, obdržela řada obyvatel Marshallových ostrovů kompenzaci od americké vlády. Spad zasáhl Austrálii, Indii, Japonsko a dokonce i USA a části Evropy.
Ačkoli byli obyvatelé z okolí vystěhováni, v roce 1990, více než 30 let po skončení pokusů, kolegium amerických lékařů prohlásilo, že pokusné jaderné výbuchy v oblasti mají na svědomí 23 forem rakoviny a jiná onemocnění.
V roce 1995 byly zveřejněny doposud utajované materiály, podle kterých se Američané obávali, že se Sovětský svaz pokusí unést americké atomové vědce nebo napadnout jadernou střelnici na atolu Eniwetok. Pentagon proto vypracoval tajný plán, který určoval, jak zadržet sovětské útočníky dostatečně dlouho, aby mohli být z atolu evakuováni američtí atomoví vědci a důležité materiály.
