Staletí těžby
Zřícení slavné hory požírající lidi už se bojí i UNESCO

Bolivijské Potosí je nezaměnitelné město. Mimořádné je nejen tím, že je jedním z nejvýše položených velkých sídel světa, ale i tím, že se rozkládá na úpatí pověstmi opředeného vrcholu Cerro Rico (Bohatý vrch). Kvůli kdysi největšímu stříbrnému dolu na světě se mu přezdívá "hora, která pojídá lidi". Pokračující těžba ale působí i to, že se hora hroutí. UNESCO ji proto zařadilo na Seznam světového dědictví v ohrožení.

Španělé založili Potosí po objevení ložisek stříbra v roce 1545. Těžba se rychle rozšiřovala a zajišťovala velkou část příjmu imperiální pokladny. V souvislosti s tím se rozrůstalo i město, které se v průběhu 16. století stalo jedním z nejdůležitějších ekonomických center světa. S omezováním těžby pak přišel úpadek. Kvůli své historii bylo v roce 1987 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

O 27 let později se Potosí ocitlo na seznamu ohrožených míst, kam ho UNESCO zařadilo minulý týden na svém zasedání v Dauhá. Organizace to zdůvodnila potenciální degradací historického místa v důsledku další těžby, hrozícím kolapsem Cerro Rico, nedostatky v ochraně místa a dopady těžby na životní prostředí.

Když v roce 2011 hrozilo, že se slavný vrcholek hory (dosahující podle posledních údajů výše 4 824 metrů) zhroutí, státní těžařská společnost Comibol nechala vzniklý 50 metrů široký kráter vyplnit speciální cementovou směsí. Další trhliny a díry chce vyplnit kamením. I přesto se Cerro Rico každý rok o několik centimetrů sníží.

V labyrintu tunelů uvnitř hory stále těží především cín a olovo na 15 tisíc horníků. To je sice zlomek někdejšího množství, pro stosedmdesátitisícové Potosí je ale důl stále hlavním zdrojem příjmů.

Horníci jsou přitom v podstatě moderními otroky. Dožívají se v průměru čtyřiceti let. Družstva, která důl provozují, vědomě porušují zásady bezpečnosti práce a odmítají vyplácet pojištění a penze. Horníci tvrdí, že peníze si rozdělují šéfové a žádné družstevnictví tu ve skutečnosti nefunguje, píše britský Guardian.

Pro prezidenta Eva Moralese, který bude v říjnu usilovat o třetí mandát je ale družstevní sektor klíčovým spojencem. Kvůli vzrůstající ceně surovin ve světě zaznamenal v poslední dekádě prudký rozvoj. Stará se asi o polovinu exportu surovin.

Státní Comibol jako takový už v dole netěží. Poskytuje ale licence zahraničním firmám a právě družstvům. "Nemůžeme horníky vyhnat a nechat je bez práce. Vláda je sice chce přemístit, oni ale chtějí záruky," vysvětluje šéf Comibol v Potosí Carlos Colque.

V dole se musejí obejít bez moderního vybavení. Horníci, z nichž některým je pouhých jedenáct let, používají prakticky stejné nástroje jako před stovkami let jejich předchůdci. Není tu osvětlení, žádný přísun kyslíku, takže mnoho z nich trpí silikózou (druh plicního onemocnění, způsobeného usazováním oxidu křemičitého v plicích, pozn. red.).

Pracovníci, kteří do změti tunelů vkročí, riskují život. Otec třiatřicetiletého Jorgeho Palomina v dole zemřel. On se svým bratrem přesto dál dobývají cín. "Když zemřeme, naše rodiny skončí na ulici," uvědomuje si a sahá po několika listech koky. Potosí je jedním z nejchudších koutů Bolívie a tím i Jižní Ameriky.

Podle některých historiků zahynulo v Cerro Rico od 16. století až osm milionů lidí. Nejvíce úmrtí mají na svědomí Španělé, které k práci v dolech nutili místní obyvatele a otroky dovážené z Afirky. Od té doby má hora reputaci "požírače" lidí.

Paulina Garabitová, ředitelka Musol, organizace pomáhající vdovám po zemřelých hornících, odhaduje, že každý měsíc zahynou v dole čtyři lidé. Policejní statistiky hovoří o zhruba dvaceti úmrtích ročně. Vdovy samozřejmě nedostanou žádnou kompenzaci.

Tradiční způsob obživy v Potosí sice skomírá a přináší s sebou hodně negativního, na druhou stranu ovšem roste význam dalšího zdroje příjmů - turistiky. Na úpatí Cerro Rico míří stále více zahraničních návštěvníků, kteří jsou zvědavi na pohnutou historii místa. A ti určitě chtějí horu vidět tak, jak ji znají z fotografií.