Očima analytiků
Asad sází na vyčerpanost Západu i Syřanů

Syrský prezident Bašár Asad na rozdíl od autoritářských vůdců Tuniska, Egypta, Jemenu a Libye, kteří v důsledku nepokojů odstoupili, na moci lpí. Odmítá návrhy na demokratické uspořádání a brání se silou, která Sýrii uvrhla do občanské války. Co je horší, přispěl k posílení Islámského státu (IS), jelikož sází na strach Arabů vyjádřitelný větou: Lepší sto let tyranie než jeden den chaosu. V úvaze o Asadově strategii to napsal analytik stanice Al-Džazíra Marván Bišára.

Asadovo uvažování nejlépe znázorňuje židovský příběh, v němž rabín poradil muži stěžujícímu si na těžký osud, aby do svého domu přivedl svá zvířata. Jako první tak do domu přivedl kozy, za nimi ovce, psy a nakonec osly. Jakmile nastala nesnesitelná situace, poradil rabín muži, aby zvířata z domu zase vyvedl ven. Když to muž učinil, pocítil nesmírnou úlevu.

Stejně tak Asad nechal v Sýrii válčit zahraniční armády a bojovníky a teď doufá, že si Syřané s láskou připomenou staré dobré časy "mírumilovného diktátorství". Asad přivedl Íránce, libanonský Hizballáh a ruskou armádu, jelikož vlastními silami nedokázal bránit hroutící se režim. Spojenci způsobili spoušť, zaměřili se na takzvanou umírněnou opozici a umožnili IS zmocnit se velké části syrského území.

Až po tragických útocích v Paříži a Bruselu a po oslabení "umírněné opozice" se prezident a jeho spojenci zaměřili na IS a doufají, že Západ je začne považovat za strážce stability. Asad očekává, že mu Syřané a Západ budou vděčni za to, že vyhnal IS z Palmýry, a že uznají prospěch a legitimnost jeho vlády. V této úvaze je samozřejmě velká dávka cynismu, avšak někteří "realisté" tyto argumenty schvalují.

Uniká jim však Asadova psychopatická stránka. Je naprosto lhostejný k důsledkům svých činů a vůbec ho nezajímá utrpení, které způsobuje vlastnímu národu. Ve válce zahynuly statisíce lidí, miliony uprchly a země leží v troskách. Za hovorů o míru Asad na moci lpí ještě víc a bez ohledu na cenu. Jeho charakter nejlépe dokresluje tato příhoda. Když byl v roce 2013 přinucen vzdát se chemických zbraní, aby se vyhnul odvetné americké vojenské operaci za chemický útok, předstoupil před národ a zažertoval, že to on měl mít Nobelovu cenu za mír, a nikoli Organizace pro zákaz chemických zbraní, která ji toho roku dostala.

A žertování pokračuje. Rusům a Íráncům se podařilo vnutit Syřanům Asada coby "mírového partnera", který má zmírnit tragédie, na jejichž vzniku se podílel. Asad sází na vyčerpanost Západu z hrozeb IS a uprchlické krize. Stále více západních učenců hlásá evangelium o stabilní autokracii schopné čelit nebezpečí a terorismu.

Mocnosti jako USA, Francie a Británie oficiálně pořád říkají, že pro Asada není v budoucí Sýrii místo. Ve skutečnosti se ale dohodly s Rusy na praktických krocích, které povedou k sekulární a demokratické Sýrii. USA a jejich spojenci teď už tak kategoricky o vyčlenění Asada z budoucích plánů nemluví.

Ze Západu může Asad dělat hlupáky, ale Syřané se ošálit nedají. Ano, chtějí mír a stabilitu, ale nikoli návrat k diktátorskému režimu. Nenaletí na Asadovy řeči o vlastenectví a lásce k vlasti, pokud k jeho patologickým vlastnostem nepřiřadíme nekrofilii. Ten, kdo si myslí, že Syřané mohou po čtyřiceti letech vlády Asadova klanu zapomenout na útlak a násilí, trpí halucinacemi. Dokonce i vysoce postavení členové vládnoucích alávitů se distancují od Asadových činů, což přispívá k izolaci této komunity a prohlubuje napětí mezi věřícími.

Asad se možná díky ruské intervenci znovu chopil iniciativy, ale to mu nezaručí, že zůstane u moci. Oddálí to pouze nevyhnutelné, totiž jeho odchod.