Vetchý drak
Číňané stárnou, ale nechtějí o tom mluvit

Představte si zemi, jejíž populace rychle stárne, ale nikdo nechce mluvit o tom, jak se o seniory starat, protože panuje přesvědčení, že to přináší smůlu. Představte si zemi, kde lidé dokonce ani nesepisují poslední vůli, neboť věří, že by tím přivolali smrt. Tou zemí je Čína.

Jakmile dojde na otázku stárnutí a umírání, má většina lidí kolektivní odpověď: "Nechceme o tom mluvit," napsal zpravodajský server BBC News.

Není to nic nového - podobný postoj se datuje už od dob Konfucia, který žil před 2500 lety. Když se tohoto velkého čínského filozofa jeho stoupenci ptali na tento problém, odpověděl: "Ještě jsme nedokončili studium života, tak proč bádat o otázkách smrti?" A tím diskuse v podstatě skončila.

Čínská ekonomika zažila v posledních 30 letech značný růst. Jeho průvodním jevem je největší migrace v dějinách země, při níž se mladí stěhují do průmyslových měst za prací a lepšími příležitostmi. Mnozí Číňané to považují za známku pokroku, ovšem všeobecně přehlížejí bolestivý proces společenského vykořenění, k němuž po celé zemi dochází.
Stáří by mělo být v Číně uctíváno.

Tradice velí, že by mladí měli o staré pečovat; zemřít důstojně znamená zemřít doma, uprostřed rodiny.

V současnosti především kvůli kontrole populace čínská společnost rychle stárne.

Odhaduje se, že do roku 2050 bude více než 400 milionů Číňanů - tedy čtvrtina obyvatel - v důchodovém věku. Problematika toho, jak se o ně postarat, je čím dál tím naléhavější a zdá se, že se Čína pomalu začíná probouzet.

Vláda zvyšuje důchody a ve státních denících se objevují příběhy o prázdných hnízdech stárnoucích rodičů, kteří zůstali sami, když se jejich děti odstěhovaly pryč. O této otázce se široce diskutuje v televizních talk show a otvírá se tak bolestivý dialog o problému, který se má v budoucnu ještě zhoršovat.

Dvaadvacetiletá Jen Jün-jing pracuje ve finančním sektoru v Šanghaji. Zároveň se stará o prarodiče a pomáhá svému otci pečovat o matku, která má rakovinu. Přiznává ale, že udržet si práci, nezanedbávat přítele a přitom podporovat celou rodinu je těžké. Klidným, tichým hlasem dodává, kolik jejích přátel se optimisticky těší na budoucnost, až dokončí univerzitu. "Oni ještě necítí ten tlak," dodává.

Tlak ze strany rodiny, osobního života a práce se stává čím dál tím akutnější kvůli čínské politice jednoho dítěte. Výsledkem už jsou první vlaštovky změn - například vznik hrstky domovů důchodců a hospiců, z nichž první se objevily už v 80. letech minulého století.

Nemocnice a hospice ale většinou nabízení péče starým lidem nijak neinzerují s ohledem na citlivost této záležitosti. Protože podobné instituce, které se na Západě považují za samozřejmost, nejsou v Číně ničím jiným než malou sociální revolucí a jejich vznik provází prudký odpor.

Zestárnout a třeba i zemřít někde jinde než doma znamená být opuštěn vlastní rodinou - a v Číně není většího společenského stigmatu. Jeden pekingský hospic se musel sedmkrát přestěhovat, protože místní obyvatelé měli pocit, že tolik umírajících lidí na jednom místě jim přináší smůlu. Na protest proto blokovali vchody a bránili vejít dovnitř zaměstnancům i rodinám, které šly příbuzné navštívit.

Tyhle postoje se musejí změnit, míní hlavní sestra hospicu Jüan Ťie. "Číňané si musejí uvědomit, že hospic nabízí nejlepší způsob péče o staré lidi," řekla a přirovnala umístění starého člověka do hospicu k zapsání dítěte do školky. "Je to jednoduše cyklus života," dodala.