Vztahy mezi Severní a Jižní Koreou se oteplují a jejich vůdci se na konci dubna poprvé v historii setkali na vzájemné hranici. Tu navštívila i Jihoafričanka Nastasha Schoultzová, jež osm let pomáhala severokorejským uprchlíkům. "Upadají do velkých depresí a Jihokorejci je považují za líné alkoholiky," popisuje v rozhovoru pro časopis TÝDEN.
Když se Kim Čong-un a jihokorejský prezident Mun Če-in sešli v Pchanmundžomu, panovala tam velice přátelská atmosféra. Jak jste se v demilitarizované zóně cítila vy?
Bylo to opravdu divné. Vidíte severokorejské vojáky, ale nemluví s vámi, nemohou ani hýbat očima, nic. Jen prostě stojí. Než do zóny dojedete, jste poučeni, že na ně také nesmíte vůbec mluvit. Je to docela nebezpečné, když něco uděláte, sebemenší hloupost, zastřelí vás. V Soulu vidíte čilý život, všechno vypadá normálně, a pak vjedete do demilitarizované zóny a realita vás praští do očí. Vypadá to tam jako ve válce.
Severní Koreu jste nikdy navštívit nechtěla?
Pro mě to nebylo možné, protože jsem se zabývala lidskými právy. Kdybych tam jela, zatkli by mě. Moje jméno jim bylo známé. Navíc bych nechtěla z principu svými penězi podporovat severokorejský režim. Vím toho příliš na to, než abych byla v pohodě při návštěvě téhle šílené země.
Pomáhala jste s asimilací Severokorejců do jihokorejské společnosti. Svěřovali se vám se svými příběhy?
Svěřovali. O snaze uprchnout, o plavbě přes moře na člunu.... Často neměli žádné jídlo opravdu dlouhou dobu.
Do Jižní Koreje se nejčastěji dostávají přes Čínu?
Ano, přes řeku Tuman. Ta v zimě zamrzá, takže není problém se přes ni do Číny dostat. Ale problém je, že v Číně na uprchlíky čekají pasáci a prodejci bílého masa. Pokud člověk utíká sám, může být prodán na prostituci nebo na práci. Jsou tam i misionáři, kteří se snaží pomáhat, ale Čína má bohužel dohodu s KLDR, takže uprchlíky, které chytí, vrací zpět. Poznat je přitom není těžké, protože vypadají úplně jinak než Číňané a nemají u sebe žádné doklady. Podnikají tedy dlouhou cestu od hranic až do Pekingu, a může se jim stát, že je policie pošle zpátky. Pokud utekli ze země z ekonomických důvodů, hrozí jim většinou jen nějaký čas v koncentráku, ale pokud měli politický nebo náboženský důvod, můžou dostat trest smrti.
Když už se uprchlíci dostanou na jihokorejské velvyslanectví v Pekingu, tak mohou pokračovat do Jižní Koreje?
Ano. Ale čínská policie velvyslanectví hlídá. Takže není jednoduché se do něj dostat.
Když uprchlíci dorazí do Jižní Koreje, co se s nimi děje dál? Jaké jsou první kroky?
Nejdříve projdou výslechem, aby se Jihokorejci ujistili, že jsou to skutečně uprchlíci, a ne špioni. Pak je zařadí do vládních programů, které jim mají pomoci s integrací do místní společnosti. Něco jako trénink. Učí se například používat účet v bance.
Jak Jihokorejci vnímají Severokorejce?
Mají vůči nim předsudky, existuje velká diskriminace. Pracovala jsem pro kostel v Soulu, který jim pomáhal se začleněním. Například jsme je učili anglicky. Protože většina z nich chtěla studovat v Soulu univerzitu, nebylo to bez angličtiny možné. Standardně se z ní dělají velmi těžké přijímací zkoušky na každou vysokou školu, takže Severokorejci by se tam nemohli dostat. Jihokorejská vláda jim proto udělila výjimku - nemusejí skládat zkoušku z angličtiny, ale pod podmínkou, že budou mít danou úroveň na konci studia. Jenže oni neumějí ani slovo.
Předpokládám, že na hodiny angličtiny nemají peníze...
Přesně. I proto většina z nich propadne alkoholu. Upadají do velkých depresí. Většina z nich nechala v Severní Koreji rodiče, děti, sourozence. A ti jsou kvůli nim posíláni do koncentračních táborů. Cítí se vinni za to, že jejich rodina trpí. Hodně uprchlíků spáchá nakonec sebevraždu. Nebo alespoň začnou pít. Pastor kostela, v němž jsem pracovala, mi vysvětloval, že Jihokorejci opravdu nemají uprchlíky ze Severní Koreje rádi. Poznat je není vůbec nic těžkého, vypadají úplně jinak, protože měli málo jídla, jsou mnohem menší, také jsou velmi bledí. Jihokorejci se s uprchlíky nechtějí přátelit, nechtějí je zaměstnávat. To je způsobeno také tím, že nemůžou vědět, jestli někdo z nich není špion. Severokorejci jsou třeba vysíláni jako agitátoři, aby pořádali demonstrace. Jihokorejci nevědí, kdo je skutečný uprchlík a kdo je špion, i proto jim nevěří.
Jižní Korea je ale také prostoupena propagandou. Pak je těžké nemít předsudky.
Já myslím, že Jihokorejci spíše nevidí rádi, že vláda dává uprchlíkům hodně peněz. A tak se vytvářejí stereotypy o líných a nicnedělajících Severokorejcích. Oni ale vůbec nevědí, co to je kapitalistická společnost. Přišli z komunismu rovnou do ní. Nevědí nic a Jihokorejci nejsou trpěliví. Vidí je jako líné alkoholiky.
Většina Jihokorejců není pro znovusjednocení poloostrova?
Názory se různí. Mladší generace ho spíše nechce. Vidí v něm hlavně riziko ekonomického pádu Jižní Koreje. Zároveň už se Severokorejci necítí žádné propojení, necítí se být jedním národem. Ale starší generace by o sjednocení ještě stála. Vždyť někteří mají v KLDR pořád rodiny.
Vyprávěl vám některý z uprchlíků, co pro něho bylo zlomovým okamžikem, v němž se rozhodl, že uteče?
Většina příběhů, co jsem slyšela, byla o tom, jak lidé hladověli, takže jediným důvodem byla snaha utéct před smrtí. V Severní Koreji ale není možné cestovat. Na vycestování do jiného města musíte mít speciální povolení. Proto je možné utéct, pouze pokud bydlíte blízko hranic. Lidé, kteří nejsou loajální k režimu, jsou většinou umístěni někam daleko od hranic do nějakého zapadákova.
Věří Severokorejci tamějšímu režimu? Nebo o tom nepřemýšlejí, protože nemají dostatek informací?
Lidé mu přestávají věřit. Mají více jídla než v devadesátých letech, ale stále jim chybí svoboda. Mají nějaké informace o tom, jak to chodí za hranicemi. Neříkám, že milovali Kim Ir-sena, ale myslím, že obecně ho minimálně respektovali. Nicméně od té doby, co zemřel, to jde se Severní Koreou od deseti k pěti. Kim Čong-il byl špatný a Kim Čong-un, to je katastrofa. Myslím, že o něm nikdo nesmýšlí dobře. Ale nikdo samozřejmě nemůže nic říct, protože by ho zabili. Musejí předstírat. Řídí se pravidlem: Pokud nepředstíráš dost, budeš poslán na smrt jako nepřítel státu.
Může nynější diplomatické úsilí přinést změnu?
Severokorejský režim nevyjednává ani neposlouchá. Jen znásilňuje, unáší lidi jiných zemí. Znám Roberta Parka, Američana s jihokorejskými kořeny, který velmi toužil po tom, aby mohl nějak přispět k osvobození severokorejského lidu. Rozhodl se napsat Kim Čong-ilovi, skutečně překročil řeku Tuman a ohlašoval, že mu nese dopis. Zatkli ho a poslali do vězení. Třiačtyřicet dní ho brutálně mučili, poté se do toho vložila americká vláda a Park byl ze Severní Koreje odvezen (sledovaný případ se odehrál na přelomu let 2009 a 2010, pozn. red.). V Americe ho museli poslat na pozorování do psychiatrické léčebny. Myslím, že ta země se nedá změnit, dokud se nezmění režim. Nevím, jak by ta změna měla přijít, ale ten režim nelze reformovat, pouze ho odstranit.
| Natasha Schoultzová (38)
Jihoafričanka žijící v Praze. Předtím osm let pobývala v Jižní Koreji, kde pracovala pro nevládní neziskovou organizaci Citizens Allience for North Korean Human Rights a pomáhala severokorejským uprchlíkům začleňovat se do jihokorejské společnosti. |
Autorkou rozhovoru je Andrea Pecáková
