Indie má dlouhou tradici humoru všeho druhu, od bezzubých stařenek zpívajících oplzlé svatební písně po pouliční komedianty a satiriky. Na obrazovce či filmovém plátně se střídají groteskní gagy s kanadskými žertíky i nevybíravými dvojsmysly. Co ale Indům oproti západní kultuře chybí, jsou politické vtipy - v nejlidnatější demokracii světa jsou prakticky tabu.
Od prvního premiéra nezávislé Indie, Džaváharlála Nehrúa, přes jeho dceru Indíru Gándhíovou až po současnou politickou reprezentaci, indičtí vůdcové se berou poměrně vážně. Málokterý politik na veřejnosti sem tam vypustí nějaký ten vtípek, spíše mají tendenci mluvit „pompézním stylem", říká Ramachandra Guha, autor knihy „Indie po Gándhím".
Stejně vzácné jsou i vtipy o politicích mezi lidmi. Někteří včetně Guhy soudí, že zkrátka ve společnosti převládá vnímání politiků a státních představitelů jako důstojných osobností, které poskytují vlastní moudrost svým pokorným svěřencům, než aby se měli snažit být přístupní lidu tím, že budou rozebírat své nedostatky nebo třeba nepovedenou hru golfu, napsal deník Los Angeles Times.
Staletí britské kolonizace se podepsala na mnohých aspektech indické kultury a parlamentní debaty tu nejsou o nic méně živé, emotivní či květnaté, prakticky úplně tu ale chybí jakýkoli sarkasmus či ironie, tak typických ve Westminsterském paláci na nábřeží Temže.
Kdo z vážnosti vybočuje, dočká se nejspíš horlivé kritiky. Shashi Tharoor, poslanec a bývalý vysoký úředník v OSN, takto vloni žertoval o své služebním letu v normální třídě a o vládních úsporách: "V dobytčí třídě ze solidarity se všemi našimi svatými krávami!" Bouřlivé reakce musel umlčet až premiér Manmohan Singh zdůrazněním, že šlo o vtip.
Jakž takž prochází neskrývaný smysl pro humor bývalému ministru železnic. Lalu Prasad Yadav je známý jako žoviální, lidová osobnost. "Indické železnice jsou zodpovědností boha Višvakarmy," odvolával se jednou na hindského boha-řemeslníka a architekta ve věci přibývajících železničních nehod. "Stejně tak bezpečnost cestujících."
Rádcův ostrovtip
Ale indická politika nebývala takto suchá odjakživa. Bohaté a známé jsou lidové legendy o Birbalovi, velkovezírovi mogulského císaře Akbara velikého z 16. století. Toho vladař respektoval a obdivoval pro jeho bystrý úsudek a vtip, s jakým dovedl reagovat na jakoukoli situaci, už když ho potkal jako chlapce, a tak z něj udělal svého rádce a dvorního šaška.
A stejný vtip měla další zásadní persona indických dějin, lidový vůdce Mahátma Gándhí. V roce 1931 jej v Buckinghamském paláci přijal král Jiří V. Jako obvykle si Gándhí vzal na sebe jen sandály a prostý ručně tkaný oděv, čímž vyjadřoval odpor vůči vývozu bavlny z Indie, a tak se ho tázali, zda je vhodně oděný. "Král toho má na sobě dost za nás za oba," odpověděl s úsměvem. A když vůdce lidového odporu provedli po významných místech Londýna, ptali se ho lehce zlomyslně, co teď soudí o západní civilizaci. "Myslím, že by to byl velmi dobrý nápad," usadil tazatele.
Zasloužilí humoristé
V současnosti si jen málo novinářů může dovolit satiru na indické mocné. Patří mezi ně snad nejznámější indický karikaturista R. K. Laxman nebo komentátor Khushwant Singh, kterému projdou i vtípky na adresu manželky premiéra Singha. Že si humor takto mohou dovolit, je zajisté dáno jejich dlouhým působením na veřejné scéně i úctyhodným věkem, oběma je 95.
"Jsou vnímáni jako vládou povolení," říká Jug Suraiya, další satirik. "Pořád to ale znamená - vy zbylí to nezkoušejte."
A veřejnost si možná z politiků neutahuje i z opatrnosti, vysvětluje spisovatel Mitali Saran. I proto, že pokud tu chcete něčeho dosáhnout, musíte vědět, kam se v neslavné byrokracii obrátit. Mocní by se mohli nějakým vtipem urazit a prosby oslyšet.
"Humor je forma kritiky, často zničující, a čím jsme nadutější, tím jsme méně schopní a ochotní kritiku přijímat," napsal Saran v nedávném eseji. "Rádi kvákáme o našem 'postavení vyrůstající supervelmoci', ale rozsypeme se, když někdo zmíní tři sta milionů lidí, co chodí denně spát o hladu."
Na druhou stranu se ale Indové dokážou daleko více zasmát, když se něco nečekaně pokazí, než třeba Američani, tvrdí Arun Agrawal, který učí na Michiganské univerzitě v USA. Je to podle něj funkce žití v zemi, kde jsou na denním pořádku výpadky elektřiny i další trable. "Lidé si vyvíjejí různé způsoby, jak se s různými věcmi vyrovnávat, a humor je pravděpodobně jeden z těch účinnějších."
Birbal, císař a kapusta |
Jednou si Akbar a Birbal vyjeli na venkov a narazili na pole kapusty. Král se na sklizeň zadíval a řekl svému rádci: "Jak úžasná zelenina je ta kapusta. Mám ji moc rád." Na to Birbal odpověděl: "Pane, kapusta je králem veškeré zeleniny." Na to císař nereagoval a jeli dál. Nazítří jeli tím stejným místem, tam se ale Akbar zašklebil a postěžoval si: "Ta kapusta je tak nechutná zelenina. Jak to vůbec lidi můžou vydržet?" "Ano, pane, opravdu je hrozné se na tak nechutnou zeleninu jen podívat." Panovník zase jen poslouchal a jeli dál. Po čase se ale přítele zeptal: "Birbale, nerozumím ti. Posledně, když jsme tím polem jeli, říkal jsi, že kapusta je králem zeleniny, a dnes je hrozné se na tak nechutnou zeleninu jen podívat. Co jsi tím myslel?" Na to se rádce vladařovi uklonil a vysvětlil: "Pane, sloužím tobě, ne kapustě." |