Ještě předloni si tehdejší ministr zahraničí Taro Aso v duchu tradičního japonského nacionalismu liboval, že není země „jednoho národa, jedné civilizace, jednoho jazyka, jedné kultury a jedné rasy" kromě Japonska. Lež už neplatí. Parlament uznal existenci lidu Ainu a vyzval vládu, aby zastavila jeho diskriminaci.
Japonci, o nichž je první zmínka až v čínských pramenech z poloviny 1. století, považovali domorodé Ainuy za barbary. O nadvládu nad ostrovy se s nimi po staletí střetávali a později vůči nim uplatňovali nevybíravou asimiliační politiku.
V roce 1889 je vláda prohlásila za „bývalé domorodce", čímž sdělovala, že asimilace je završena a Ainuové už jako etnikum neexistují. Sto let pak byla oficiální doktrínou teorie „jedné rasy".
V roce 1997 soud v Sapporu v jistém sporu usoudil, že „vláda chybila v docenění kultury menšiny Ainuů" a „nezákonně jim odebrala půdu pro přehradu". Ainuové byli znovu na světě a parlament byl nucen vzít to na vědomí.
Podle skeptiků ale jen pro to, aby Japonsko získalo argument ve sporu s Rusy o Kurily, součást domoviny Ainuů, kam byla menšina vytlačována Japonci z Hokkaida zhruba od 15. století.
Počet Ainuů, animistických lovců s vlastním jazykem a světlou pletí, není znám. V roce 1999 se jen na Hokkaidu k menšině obývající původně celý sever Japonska až po jeho střed přihlásilo 24 000 duší, odhady počtu všech japonských Ainuů hovoří o 50 000 lidí s převahou ainuské krve. Předky vědci hledali na Kavkaze i mezi indiány, testy DNA poukazují na příbuznost s Tibeťany.
Foto: Japanorama
