Kareni, <span>zapomenutí bojovníci</span> proti barmské juntě

Vyhánění, vyvražďovaní, zotročovaní... Žádné z etnik v Barmě (Myanmě) netrpělo v minulých šedesáti letech více než Kareni. Kdysi je zradili Britové, dnes jsou poslední, kdo vedou proti vládě generálů skutečný boj. Zvítězit v něm nemohou. Půl století odporu Karenů proti barmské vládě svět téměř ignoruje.

Ačkoli období dešťů před několika týdny skončilo, stezka v pralese je rozbahněná a ze šestice lidí nesoucích v pytlích a nůších proviant co chvíli někdo uklouzne. Prudký déšť uplynulou noc udělal své. V kopcovitém terénu s příkrými svahy umožňují pohyb vpřed jen záchytné větve a kořeny.

„Cesta je bezpečná. Žádné miny," ujišťuje starší šlachovitý chlapík v uniformě karenských povstalců, který jde v čele skupiny. Kráčí bosý.

Jeho uklidňující slova o nášlapných minách v takzvané černé zóně (black area) jsou namístě.

Černými zónami se v Karenském státě (black areas jsou i jinde v Barmě) označují místa, kde se bojovníci Karenské národněosvobozenecké armády, KNLA) snaží vzdorovat jednotkám barmské vojenské vlády (SPLA).

Miny a všeliké výbušné nástrahy, s oblibou se používají také skleněné lahve, tu kladou všechny strany konfliktu.

Oblasti, kde se bídně vyzbrojená KNLA může cítit pánem, se však postupně scvrkávají. V dlouholetém boji s kolosem vládní armády má odhadem nejvýše patnáct tisíc karenských partyzánů (spíše jen dvanáct) špatné karty.

Cíl pochodu kluzkým terénem k jednomu z táborů pro vnitřní uprchlíky (Internally Displaced People, IDP) není naštěstí daleko. Od řeky Salvin, v tento čas prudce se valící hnědé kaše, jež zde tvoří přirozenou barmsko-thajskou hranici, je to necelých dvacet minut.

Štvanci ve vlastní zemi

Situace v Karenském státě je složitá, navíc ji komplikuje bratrovražedný boj mezi Kareny samými. Malý tábor IDP je tudíž jen střípkem zrcadla, jež odráží dění v oblasti, jakož i utrpení a nebezpečí, kterým jsou zdejší obyvatelé vystaveni. Části osazenstva campu utrhly nastražené výbušniny nohy, ruce, spálily zrak. Jen někteří mají protézy.

Podle statistik týmů „zdravotníků s batůžky" (backpack medics), kteří operují v barmsko-thajském pohraničí, utrpěl zranění minou každý stodesátý Karen.

V táborech uprchlíků po obou stranách hranice, kde hledají útočiště především různě postižení lidé, bývá ovšem procento zmrzačených výrazně vyšší. Několik desítek obyvatel tábora přišlo z vesnice výše proti toku řeky Salvin, odkud je vyhnali vládní vojáci.

Má se za to, že akce armády souvisí s projekty přehrad, jejichž stavby na této řece připravuje barmská vláda spolu s Thajci a Číňany. Zmíněnou vesnici armáda údajně vypálila a zaminovala, aby jejím obyvatelům znemožnila návrat. Podobná praxe není u velkých vládních projektů v Karenském státě, jimž „překážejí" civilisté, nijak výjimečná. Finanční kompenzace, jež vláda občas postiženým nabídne, bývají směšně nízké.

ČTĚTE TAKÉ: Znevýhodňují generálové Barmy při pomoci některá etnika?

Proti přehradám na Salvinu (elektřina z nich má jít hlavně do Thajska a Číny) se zvedl mezinárodní odpor, pro Kareny žijící v daných lokalitách jsou hydroelektrárny tragédií, nicméně část Thajců v povodí řeky s jejich výstavbou souhlasí. Je to užitečná věc a hodně lidí dostane práci, argumentují.

Karen dře, Thajec profituje

Činnost thajských vojáků střežících hranici na Salvinu může u nezasvěcených budit údiv. Ale jen na první pohled. Vládne zde léty osvědčený „řád". O obsah pytlů a beden, které převážejí rychlé štíhlé čluny z jednoho břehu na druhý, tedy z Thajska do Barmy a zpět, se pohraničníci nezajímají.

Nepídí se ani po pasech a dalších dokladech. Mnozí je stejně nemají. Dokumenty se přísně kontrolují až hlouběji ve vnitrozemí.

Lidé překračující tok jen zapíší do sešitu své jméno, rok narození, národnost a cíl cesty. Občas někdo podstrčí vojákům nějakou tu bankovku. To utužuje dobré vztahy. Spolu s Kareny jezdí do Thajska na nákupy i vojáci barmské junty, přirozeně v civilu.

O zhruba dvě stě kilometrů jižněji, na hranici u thajského města Mae Sot, odpadají většinou i popsané formality. Tamní hraniční řeku Moei překonávají denně ilegálně tisíce lidí. Kousek od oficiálního přechodu se na loďkách činí neoficiální převozníci, za pár drobných vás převezou hoši na nafouknutých pneumatikách anebo lze vodu na mělkých místech přebrodit.

Ti nejdrzejší či nejsmělejší přejdou z Barmy silniční most až těsně před thajské pasové a celní kontrolory a ve vteřině podlezou postranní plot.

Jsou to převážně Kareni, kteří žijí a pracují v Thajsku: uprchlíci bez statusu, ilegální či poloilegální gastarbajtři. Thajci je více či méně tolerují, neboť je potřebují. Mnozí s nimi soucítí. Skromný thajský boom v pohraničí, hlavně v zemědělství, by se bez levných dříčů odvedle neobešel. Jen na jihu Thajska pracuje v průmyslu zpracování ryb odhadem až sto tisíc Barmánců.

Je ale třeba mít na paměti, že jako (polo)ilegál nemáte téměř žádná práva a mohou vás kdykoli deportovat, šikanovat, okrást, zbít anebo dokonce zabít. A to se děje. O vyšetřování podobných případů nebývá právě zájem. Některé nalezené oběti skončily v minulosti obratem v řece Moei. A nad problémem se zavřela voda.

Barmští uprchlíci v Thajsku však představují pro vládu v Bangkoku velký problém. Nejen proto, že usiluje o funkční vztahy z barmskou generalitou v Najpjidu (Naypyidaw). V západním pohraničí už Thajci neumožňují ani stavbu nových táborů pro běžence, ani rozšiřování kapacit těch stávajících.

Zařízení s přísným režimem (imigranti žijí i deset a více let jen na několika kilometrech čtverečních) zůstávají přesto pro nemálo Karenů v Barmě vysněnými oázami.

„Jsem tu mnohem šťastnější než v Barmě. Můžu tady chodit do školy," říká osmnáctiletý Tone Khot. Před pěti lety se rozloučil s karenskými rodiči a utekl do Mae Sotu. Od té doby je nespatřil. Pohybuje se na maličkém prostoru, ale studuje střední školu financovanou dobročinnými organizacemi a věří v lepší budoucnost.

Britští zrádci

V pohraničních horách v Barmě nežijí Kareni od věků. Sem do „zaslíbené země" měli vyrazit před čtyřmi tisíci lety z Mongolska. K cíli došli po strastiplném putování přes Čínu roku 739 před Kristem, vědí znalci Karenské národní unie (KNU), jinak hlavního politického reprezentanta minority.

Kultura Karenů, díky pilnému snažení misionářů většinou křesťanů, je plná biblických příměrů, naděje na znovuzrození po zániku, mesiášství. Sotva čeho je Karenům zapotřebí více než naděje a víry. Z křesťanského úhlu pohledu se jim totiž zaslíbená země změnila v peklo.

Kareni nikdy nestáli o boj s většinovými Barmánci, ale po staletích útisku se za druhé světové války přidali k Britům a pomáhali jim vyhnat Japonce. Londýn jim za jejich loajalitu a řeky prolité krve slíbil autonomii. V očích barmských bojovníků za nezávislost, japonských spojenců, to byla zrada.

Barmská armáda za nezávislost (BIA), u jejíhož zrodu stál Aun Schan (zavražděn 1947), otec šéfky barmské opozice (NLD) a nositelky Nobelovy ceny míru Su Ťij, se Karenům za jejich podporu Britům krutě mstila. Obklíčili nás a pod rouškou tmy pobíjeli po stovkách, muže, ženy i děti, vzpomínají karenští veteráni.

Krvežíznivé bojovníky BIA museli zastavovat až samotní Japonci. Kolik Britů si ještě vzpomene na tuto zradu?

Vůdce svrhli do moře

Roku 1947, po měsících frustrujícího lobbování za nezávislost a porušení původních slibů Londýnem, zvolili Kareni do čela nově zformované KNU charismatického a na anglických školách vystudovaného právníka Saw Ba U Gyie. Pod KNU se sjednotily různé karenské frakce. Roku 1948 odstartoval boj KNU s barmskou armádou; s různou intenzitou trvá dodnes.

Kareni se stále drží i svých čtyř zásad, jež zformulovali do roku 1950 (viz Čtyři zásady Karenů na konci reportáže). Stále věří, že cílů mohou dosáhnout především politickým dialogem a mezinárodním tlakem, přičemž si ponechají k obraně své zbraně.

Saw Ba U Gyi nestál v čele svého lidu dlouho. Roku 1950 ho vojáci barmské armády přepadli a zabili. Jeho rozstřílenou mrtvolu vhodili u Moulmeinu do moře, protože nechtěli, aby jej Kareni pohřbili a chodili se k pozůstatkům svého prvního vůdce klanět jako k mučedníkovi.

Spolupráce (kolaborace) s Brity je pro Kareny v Barmě jako Kainovo znamení. Režim se jim krutě pomstil, vlastně mstí dodnes. Vojenská vláda trestá Kareny nejen za jejich boj o autonomii, ale i za jejich snahy o zachování jazyka (karenština se nicméně nevyučuje ani na thajských školách podél thajsko-barmských hranic s většinou žáků karenského etnika), kultury, tradic... Počty mrtvých už sotva kdo zjistí.

Je to archaický boj, který se vede v horách a džunglích Karenského státu. Poznamenal celé generace Karenů, jimž často nejde už o nic jiného než o holé přežití. Světová veřejnost jejich drama prakticky nevnímá, především proto, že média se o Kareny dlouhodobě nezajímají. V zásadě je ignorují a jen občas s nimi argumentují. Podobná situace je ale i u jiných menšin v Barmě.

Mnich se spřáhl s generály

V místech, kde se řeka Salvin po desítkách kilometrů, kdy tvořila barmsko-thajskou hranici, odklání do barmského vnitrozemí, probleskuje na homolovitém kopci malá pagoda. „Ještě loni tam stála socha Buddhy. Nedávno ji někdo zničil," ukazuje ze svahu na protějším břehu ředitel místní základní školy Kukiat Phanapongpri. Kdo? Nemá prý tušení.

Je to odlehlé místo na hranici dvou světů. Do školy chodí 160 dětí, většinou Karenů z vesnic v okolí. Kdo se chce ale učit karenštinu, má možnost jen dvě hodiny o víkendu v tamním baptistickém kostele. Každý tu ví, že rozbití Buddhy je jen jedním z mírnějších projevů tragického bratrovražedného sporu mezi Kareny navzájem.

Je to vpravdě mistrovský kousek barmských generálů, kteří dokázali poštvat Kareny proti Karenům, karenské křesťany proti buddhistům. Stalo se roku 1994.

Nespokojení buddhisté tehdy usilovali o větší podíl na politické a ekonomické moci v KNU. Křesťané se zdráhali. Mnich U Thu Zana přesvědčil asi tisícovku buddhistických bojovníků, aby dezertovali z povstalecké KNLA a vytvořili vlastní útvary. Stalo se. Vznikla Demokratická karenská buddhistická armáda (DKBA) loajální k vládě v Rangúnu.

KNLA byla na léta ochromena a současně utrpěla do té doby nejhorší vojenskou i symbolickou porážku. Přišla o velitelství na Manerplaw u řeky Salvin a tím o jediné celistvé území, které hájila v Barmě.

Pro útočící vládní jednotky to byla hračka, neboť „zrádci" z DKBA znali dokonale systém obrany Manerplaw včetně tajných stezek a minových polí. Do té doby velká strategická výhoda karenských povstalců, lepší znalost džungle než protivníkova, utrpěla vážné trhliny.

Buddhističtí ozbrojenci z DKBA dodnes dělají pro své barmské pány špinavou práci, za což jsou štědře odměňováni: auty, možností pašování drog, těžebními koncesemi.

Další strategická pohroma pro KNLA přišla roku 2003 s informacemi, že skupina karenských velitelů začala s vládou vyjednávat o příměří. Všeobecného zmatení a částečného klidu zbraní využily vládní jednotky k dalšímu pronikání na karenské území a jeho mapování.

Oblast Karenského státu vždy měla zásadní význam pro pašování do sousedního Thajska. Od drog přes zlato a vzácné dřeviny po polodrahokamy.

Vlajka jako rohožka

Sami Kareni mívali z pašeráctví slušné příjmy. Ještě v osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století vybírali za bezpečný průchod svým územím pět procent z hodnoty kontrabandu. Později je z kšeftu vytlačili armáda, Číňané a mezinárodní mafie. Oblasti ovládané KNLA se změnily spíše v jakési pohyblivé ostrůvky. Část povstalců nespí ani dvě noci na jednom místě a stále se z důvodu bezpečnosti přesouvá.

Přesto zůstávají jedinými, kdo skutečně vzdorují se zbraní v ruce vládě generálů s půlmilionovou armádou. Jeden z nich onehdy před fotografy přešel přes karenskou vlajku a otřel si o ni boty. S asi sedmnácti ozbrojenými skupinami rebelů v zemi (ze zhruba dvou tuctů) podepsala SPLA příměří. Odpor v některých částech země mívá spíše rysy banditismu.

Teorií kolem vzdoru Karenů je hodně. Kdyby získali - jako druhá největší menšina země - roku 1948 autonomii, byl by prý dnes v Barmě na etnické frontě klid. Podle jiných názorů generalita Kareny porazit buď nemůže, anebo úmyslně udržuje plamínek jejich odporu, aby předváděla světu svou důležitost pro udržení celistvosti země.

Foto: Petr Podaný