Divoký Balúčistán
Kdo unesl Češky v Pákistánu. Hrozí jim sexuální násilí?

Jako každý jiný únos cizinců v Islámské republice Pákistán je i osud dvou mladých Češek, jež v první půli března odvlekli neznámí útočníci v okrese Čaghí v provincii Balúčistán, spojen zpočátku s mnoha neznámými a nejistotou, především pro jejich blízké. Kdo, proč, co bude dál...?

On-line deník TÝDEN.CZ se pokusil podívat se na podobné případy v této oblasti Pákistánu v minulých letech a stručně shrnout, kdo tam unáší, respektive může unést cizince a jaký byl osud dosavadních obětí. Dále zkusí charakterizovat daný region, a to také s ohledem na fenomén únosů.

Asi nejvíce medializovaným případem únosu v uplynulých letech v Balúčistánu byl případ dvou Švýcarů, Daniely W. a Davida O.,  kterých se zmocnili příslušníci Talibanu v červenci roku 2011 severovýchodně od Kvéty, hlavního města provincie.

Švýcaři právě jedli v restauraci. Zločinci si pro ně došli zjevně najisto a je možné, že je předtím nějaký čas sledovali. Unesení, oba povoláním policisté, zbytečně riskovali v už tak neklidném a pro cizince potenciálně nebezpečném regionu.

Svým autem, kterým jeli celou dovolenou, vyrazili do míst, kde je v Balúčistánu pro cizince riziko únosu ještě o něco větší než  jinde, tedy u hranic s Afghánistánem a částečně s Íránem.

Vyprávějí unesení Švýcaři báchorky?

Turisté z alpské republiky zůstali v moci Talibanu 295 dní. V zajetí si vedli i deník.

Postupně je stěhovali do jiných úkrytů, naposledy v kmenové oblasti Severního Vazíristánu. Za celou dobu neutrpěli žádnou tělesnou újmu, opakovaně jim ale různým způsobem vyhrožovali.

Jak je tomu v Pákistánu až na výjimky u všech únosů, talibové chtěli za Švýcary peníze - tři miliony dolarů. Výkupné však později rozšířili o politický požadavek, konkrétně propuštění stovky svých souvěrců a spolubojovníků z vězení. Někteří únosci seí svým činem chtějí i určitým způsobem zviditelnit.

Politický rozměr znamená při únosech cizinců největší a mnohdy neřešitelný problém, pokud obě strany nepřistoupí na nějaký kompromis. Svou roli může hrát i fakt, zda je vlast unesených v NATO, či jestli její jednotky bojují v Afghánistánu.

Drama Švýcarů skončilo záhadou, alespoň pro nezúčastněné. Oba policisté tvrdí, že svým věznitelům utekli, což by bylo obdivuhodné, avšak znalci prostředí to považují za prakticky  nemožné. Šlo o utajené osvobození zvenčí? Možné je leccos.

Hovoří se přirozeně o výkupném, ale něco takového nepotvrdil ani Islámábád, ani Bern. Zaplacení výkupného příslušné vlády zpravidla nikdy oficiálně nepřiznají.

Tím by ukázaly, jak jsou vydíratelné. A byla by to jen pobídka pro další únosy.

Od Kajdy po malé kriminálníky

Možnost, že cizince unese Taliban či al-Kajda, nebo že se nakonec dostanou do jejich moci, je v Balúčistánu poměrně vysoká. Na severu provincie se podle západních zpravodajských služeb skrývá řada špiček v teroristické hierarchii, to jen na doplnění.

Na sever Balúčistánu se dočasně nebo napořád uchýlily tisíce talibů a kajdistů ze sousedního Afghánistánu. Pákistánská Kvéta je pro ně po afghánském Kandaháru druhým hlavním městem. V Afghánistánu naopak hledají bezpečí pronásledovaní balúčští separatisté. Pákistánská armáda tvrdí, že separatistům pomáhá Indie, její úhlavní nepřítel.

Pakliže unesení cizinci padnou do rukou talibů nebo kajdistů, je třeba počítat s možností, že své vězně dříve či později převezou do Afghánistánu.

Cizince můžou unést i obyčejní kriminálníci, kteří cítí výdělek. Oběť prodají komukoli, kdo o ni má zájem. Třeba jiná  zločinecká banda nebo talibové. Některé unesené lze zpeněžit  i několikrát po sobě.

Cizího turisty se dále můžou zmocnit balúčští separatisté. Kdysi jen bojovali (a zčásti dosud bojují) s pákistánskou armádou za samostatnost či větší autonomii Balúčistánu, kladli bomby či ničili plynovody, které vedou z "jejich" nalezišť do jiných částí Pákistánu. Postupem doby se však radikalizovali a začali útočit rovněž na humanitární pracovníky, diplomaty nebo novináře. Některé z nich zavraždili.

Turistu mohou zajmout i nespokojení příslušníci nějakého kmene a využít ho jako nátlakový prostředek vůči úřadům.

Když se zprvu rychle neozývali únosci zmíněných švýcarských policistů, v pákistánských médiích se objevil názor, že se jich zmocnilo Islamistické hnutí Uzbekistánu (IMU). Jde o uzbecké disidenty, kteří se v 90. letech minulého století přidali k Talibanu.

Za časů jeho vlády pod Hindúkušem přešli k al-Kajdě.

Po roce 2001 se většina z nich usídlila ve Vazíristánu. Pákistánská armáda sice většinu jejich buněk rozbila, avšak mnozí přežili a těší se ochraně talibanců. Aby existovalo, potřebuje IMU peníze. Hodně peněz. Jejich největší a takřka jediné příjmy pocházejí z únosů.

V Balúčistánu působí i příslušníci organizace Laškar í Tajbí neboli Armáda zbožných, která stála za teroristickým útokem v Bombaji před pěti lety. Pákistánský prezident Parvíz Mušaráf pod tlakem USA organizaci oficiálně zakázal, ale její bojovníci jen přešli do ilegality. Politické křídlo Laškar í Tajbí stojí za islámskou charitou Džamáat ad Davá.

Jako v celém Pákistánu, tak i v Balúčistánu působí ještě další (teroristické) militantní skupiny. Jejích příslušníky bývají z menší nebo větší části cizinci. Jmenujme Čečence a Tádžiky. Je pravděpodobné, že mezi militanty jsou i Somálci.

Únosy jako výnosný byznys

Oběťmi únosů v Pákistánu jsou až na výjimky samotní Pákistánci. Nemine den, aby v Pákistánu někoho neodvlekli. Tento osud už postihl tisíce lidí.

Pro teroristické a zločinecké skupiny je to relativně snadný, rychlý a bezpečný způsob, jak financovat svou činnost nebo se prostě jen obohatit.

Novým fenoménem je takzvaný quiknapping, tedy únosy Pákistánců patřících do střední třídy. Za propuštění se požaduje poměrně únosné výkupné, většinou mezi dvěma a pěti tisíci dolary. Rodiny unesených dají většinou takovou sumu rychle dohromady a stejně rychle se jejich blízký ocitne na svobodě.

Kvůli takovým částkám bude sotvakdo riskovat život svého blízkého a zatahovat do věci policii. Nedávno unesli třeba syna guvernéra provincie Pandžáb.

Statistika je osudu Češek příznivá

Balúčistán je největší (zhruba jako Německo) a současně nejméně obydlená pákistánská provincie. Dálavy bez živáčka jsou pro únosy jako stvořené.

Drtivá většina cizinců, kteří se v uplynulých letech stali v Balúčistánu obětí únosu, se dostala během několika měsíců opět na svobodu. Není však často známo, za jakých podmínek.

V únoru 2009 unesli separatisté vedoucího pobočky UNHCR v Kvétě. Zůstal v jejich moci dva měsíce. V květnu téhož roku unesli Francouze, který jel z Kvéty k hranici s Íránem. Věznili ho tři měsíce. V září 2009 unesli řeckého humanitáře. Odvezli ho do Afghánistánu, kde ho po sedmi měsících pustili.

Před dvěma lety v dubnu unesli téměř na stejném místě jako Hanu Humpálovou a Antonii Chrásteckou jednoho Francouze. Už za měsíc mu dali svobodu. Po složení výkupného?

Tragicky skončil únos Brita muslimské víry, pracovníka  Mezinárodního Červeného kříže v Kvétě. Odvlekli ho loni v lednu a v dubnu zavraždili. Jeho tělo s useknutou hlavou našli v pytli na jedné ovocné plantáži u balúčského hlavního města.

Únosci za něj požadovali výkupné 30 milionů dolarů. K vraždě se přiznalo Hnutí pákistánského talibanu (TTP).

Talibanci prý ženy nezneužívají

Cizinky i Pákistánky, které se dostaly do spárů Talibanu, nebývají svými únosci sexuálně zneužity - nebo to po osvobození nepřiznají. Podle znalců této jihoasijské země je to kulturně podmíněno.

Pro muže je nečestné, kdyby ženu tělesně zneužil. Kdo to udělá, ztratí respekt svého kmene.

Je ale třeba mít na paměti, že třeba v takovém Jižním a Severním Vazíristánu nejsou jen Pákistánci a Afghánci. Žije tam, jak už zmíněno, i mnoho cizinců. Jejich přístup k ženám může být velmi odlišný.

Nejhorší jsou v tomto ohledu údajně Čečenci, kteří se necítí svázáni žádnou kulturou. Dělají, co chtějí.

O tom, jak se muži v různých muslimských zemích chovají k cizinkám, hlavně na veřejnosti, ale i k ženám obecně, by se dalo dlouze psát. Ostatně, i mnoho Češech má v tomto ohledu vlastní zkušenosti.

Balúčské minové pole

Aniž to většina světa vnímá, vede Pákistán v Balúčistánu už dlouho krvavou válku.

Jde o nacionalismus, nerostné bohatství a velké peníze. Téměř denně mizí lidé, jejichž těla se později často najdou někde pohozená. Mnoho Balúčů uteklo před trvalými represemi do Afghánistánu a jinam. Dokonce i sami Pákistánci v jiných částech země nejsou většinou informováni o tom, co se vlastně v Balúčistánu děje.

Balúčistán, největší z pákistánských provincií, v níž ale žije asi pouhých osm milionů lidí, byl kdysi nezávislým. Roku 1947 anektoval Pákistán jeho východní a Írán západní část. Od té doby je zde aktivní odtrženecké hnutí, které se ústřední vláda snaží s větší či menší intenzitou rozdrtit.

Snahy o opětovnou nezávislost Balúčistánu byly však od samého počátku nerealistické a tak tomu je i nyní. Snahou obyvatel provincie je proto alespoň větší míra autonomie, hospodářské šance a právo ve větší míře spolurozhodovat o tamním nerostném bohatství. Balúčistán je totiž nejbohatší, ale pokud jde o životní standard obyvatel nejnuznější pákistánskou provincií. Každý její třetí obyvatel je bez práce a zhruba čtvrtina neumí číst ani psát. Rozšířené je pašeráctví drog.

Podobně jako celý Pákistán je i Balúčistán pestrou etnickou a jazykovou mozaikou. Největšími etniky jsou Paštuni, kteří žijí v pásu podél hranice s Afghánistánem, a Balúčové. Obě skupiny žijí z větší části ještě v kmenových svazech, přičemž jejich vůdcové mají větší slovo u Balúčů.

Náboženský radikalismus u nich zatím nehrál téměř žádnou roli, ale to se v poslední době začíná zčásti měnit. Důvodem je setrvalý útlak ze strany centrální vlády. Každý, kdo se jen ocitne v podezření, že je v kontaktu se separatisty, má důvod bát se o svůj život.

Chudáci na barelu ropy

Tajná válka o Balúčistán je i válkou o přírodní bohatství.  Objevené i potenciální. Koncerny z celého světa zde hledají a zkoumají zásoby uhlí, železné rudy, mědi, zlata nebo platiny.

Zásoby zemního plynu v provincii se odhadují na 610 miliard krychlových metrů a ropy na šest bilionů barelů.

Přípojku na plyn má však minimum Balúčů. Podobné je to i s jejich příjmy za plyn a ropu. Ústřední vládou odstrkovaní Balúčové se už nějakou dobu bojí, že i početně budou hrát v budoucnu ve své domovině druhé housle, a to kvůli přeslídlencům z jiných částí Pákistánu.

Varováním je v tomto směru pro Balúče i přístav pro lodě s hlubokým ponorem Quetta. Byť ho postavili v jejich provincii, nehrají v něm ani ve stejnojmenném, rychle se rozrůstajícím městě Balúčové téměř žádnou roli. Jde o novou migrační dynamiku, na jejímž konci se dosud většinové etnikum může stát menšinou.

A na závěr ještě několika větami zpět k bezpečnosti v Pákistánu. V tomto směru se zde snoubí tragédie s ironií. Země má rozsáhlý státní aparát, sedmou největší armádu na světě, početné oddíly policie a jednu z nejefektivnějších a současně nejobávanějších tajných služeb - ISI. Bez pomocí její a jejích dalších pákistánských sester by bylo těžké Češky osvobodit.

Přes veškerý jmenovaný aparát však pákistánský stát není s to efektivněji chránit své občany. Vnitřní bezpečnost se už dávno zhroutila. Je to nepříjemná, ale smutná pravda.

Tím, zda unesené Češky v Pákistánu zbytečně riskovaly, se tento článek nezabývá. Pojmy jako bezpečný - nebezpečný jsou totiž v těch kterých regionech velmi relativní. Záleží na mnoha okolnostech a úhlech pohledu. Autor těchto řádků by se přes Balúčistán po pozemní cestě z Íránu do Indie a případně dále klidně vydal. Existující riziko by považoval úměrné tomu, co chce vidět a zažít.