O své dva syny Hamzata († 27) a Chalída († 25) přišla paní Leila Ačašvili z gruzínského údolí Pankisi před pěti lety v Sýrii, kam odjeli bojovat ve jménu Alláha. Jako jedna z mála matek padlých džihádistů o své zkušenosti veřejně mluví. Sama se dokonce vydala chlapce přesvědčit, aby se vrátili: "Nikdy bych za nimi nejela, pokud by bojovali v Čečensku, ale tohle nebyla naše válka," říká.
Leila Ačašvili byla koncem listopadu neoficiální hvězdou na turné souboru Pankisi Ensemble, probíhajícího v polských městech. Soubor jednou zavítal dokonce i do Ostravy. Soubor z enklávy Pankisi na východě Gruzie, kde žijí muslimští Kistínci - vírou, jazykem i tradicemi totožní s Čečenci -, tamní kulturu prezentuje už bezmála dvacet let. V Polsku byl ale poprvé a těšil se mimořádné pozornosti, z velké části i díky paní Leile, která o svém příběhu vcelku otevřeně mluví s novináři. Známý polský reportér Wojciech Jagielski podle něj napsal knihu Wszystkie wojny Lary (Všechny války Lary), mezi Poláky hodně čtenou a oblíbenou.
Při vystoupeních souboru Pankisi Ensemble zpíváte jen muslimské modlitby, proč?
Se souborem vystupuji od jeho vzniku, dříve jsem byla sólistkou. Je to už několik let, co jsem s tím skončila, teď zpívám jen tradiční súfistické modlitby, které jsou mé duši blízké. U nás Čečenců je toto téma poslední dobou velmi aktuální. Jsou o vztahu a komunikaci matky a syna nebo o válce. Věc, která mě bezprostředně zasáhla.
Polský novinář Wojciech Jagielski dokonce napsal knihu, v níž podrobně popisuje váš životní příběh. Kde se ve vás vzala odvaha mu všechno povyprávět?
Nikdy ani nebyl u mě v Pankisi a nikdy předtím mě nenapadlo, že o mně napíše knihu. Dvakrát jsme se potkali ve fast foodu v Tbilisi, zprostředkoval to jeden můj známý novinář. Potom jsme ještě konverzovali po Skypu a nakonec mi řekl: Leilo, rád bych o vás napsal knihu. Předtím, než ji vydal, mi ji dal přečíst a mně se to líbilo. Ta kniha totiž není jen o mně, ale o všech čečenských matkách, o jejich trpělivosti a vůli spoustu věcí přetrpět. Kniha byla přeložena do gruzínštiny a já jsem se trochu bála, co na ni řeknou moji známí a sousedé. Ale ti, kteří si ji nakonec přečetli, mi pak volali, že se jim líbila. Řekla jsem nahlas věci, o nichž se dosud mluvilo jen šeptem. I díky tomu teď zavřeli hranice a do Sýrie ty mladé kluky už bojovat nepouštějí.
Rodiče jim v tom zabránit nemohou?
To bylo složitější. Moji synové žili v Evropě a odtamtud odešli do Sýrie. Já jsem dlouho o ničem nevěděla. Nic jim nechybělo, vystudovali tam, měli práci. Starší Hamzat měl sedmadvacet let a byl lingvistou, znal šest jazyků, mladšímu Chálidovi bylo pětadvacet a pracoval jako programátor, oba měli rodiny. Z jedné války se nám podařilo utéct, před druhou jsem je však zachránit nedokázala.
CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 10. 12. 2018.
