"Stát jsem já," zní nejslavnější věta Ludvíka XIV. řečeného Král Slunce. Mnoho nechybí a bude to o sobě moci říkat i první muž Turecka - Recep Tayyip Erdogan (59). Jako premiér vládne Turecku deset let. Jedni oslavují jeho reformy, druzí se bojí, že se z něj postupně stává samovládce. V každém případě se ale pod jeho vedením mění Turecko k nepoznání a stalo se vedoucí mocností regionu. Jen u dveří do EU zatím Turci přešlapují spíše na místě.
Přesto Erdogan loni v říjnu bojovně prohlásil, že jeho země musí vstoupit do Evropské unie do roku 2023, tedy k stému výročí založení republiky. To je sice stále v hvězdách, avšak i tak dostal turecký premiér krátce před čerstvou oslavou svých deseti let jako předseda vlády v Ankaře nečekaný dárek. Třebaže jen slovní.
Německý eurokomisař Günther Oettinger letos v únoru v Bruselu na jedné akci nadace Konrad-Adenauer-Stiftung řekl: "Chtěl bych se vsadit, že někdy v příštím desetiletí se budou německý kancléř nebo kancléřka s kolegy z Paříže plazit na loktech a kolenou do Ankary, aby prosili Turky, přátelé, přijďte k nám."
Oettinger vyseknutím poklony směrem k Bosporu vzbudil rozruch. Není to navíc ani jeho parketa, v Evropské komisi (EK) má na starosti energetiku. O rozšiřování EU se stará jeho český kolega Štefan Füle. EU se od jeho slov distancovala a šéf EK Manul Barroso prohlásil, že jde jen o Oettingerův "osobní názor".
Mešity jsou naše kasárna...
Příběh muže, jenž chtěl změnit svou vlast, je i dokladem jeho velkých proměn. Od bojovníka přes reformátora k vůdci. Dnes je Erdogan bez nadsázky nejmocnějším Turkem od časů Mustafy Kemala Atatürka, tureckého vojevůdce, státníka, zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky (1923).
Když Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje vyhrála roku 2002 volby, bylo pětasedmdesátimilionové uprostřed hospodářské krize. Následující rok v březnu usedl Erdogan do premiérského křesla.
Byl to vrchol pohádkového vzestupu muže, který přišel na svět v bědné přístavní čtvrti Kasimpasa v Istanbulu. Jeho rodiče byli chudí migranti od Černého moře, měli čtyři děti. Dvě Erdoganovy sestry nosily šátek stejně jako dnes jeho manželka Emine.
Absolvent islamistické školy byl postupně: fotbalista v různých klubech, student hospodářských věd, zaměstnanec městských dopravních podniků, účetní v továrně na uzeniny, obchodník, politik, vězeň, starosta Istanbulu, milionář a konečně turecký premiér.
První politické zkušenosti sbíral nadaný řečník jako kádr islamisticko-nacionalistického hnutí Milli Görüs. Politicky aktivní je od roku 1969.
Pokud jde o zmíněnou epizodu za mřížemi, trest vězení si vysloužil za recitaci básně domácího nacionalistického poety Ziyi Gökalpa na jedné konferenci ve městě Siirt.
Inkriminované verše znějí: "Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, kopule naše helmice a věřící naši vojáci."
Od té doby Erdoganovi zmíněnou strofu otloukají jeho odpůrci a kritici Erdoganovi o ústa co chvíli.
Premiérovi příznivci to označují za neférové až trapné, neboť už se prý od té doby hodně změnil.
Chceme se mít jako na Západě
Sotva se Erdogan dostal k moci, začal s přestavbou Turecka. Nové trestní právo, nová hospodářská pravidla, více práv žen a náboženským menšinám. Premiérovi se ekonomicky daří, stává se z něj něco jako konzervativní modernizátor.
Turecko je za to odměněno roku 2005 zahájením vstupních jednání s EU.
Země zažívá ohromný boom. V prašných nížinách střední Anatolie vyrůstají ohromné industriální oblasti. Budovy ze skla a oceli stoupají v Istanbulu k nebi, Turecko se stává exportní zemí, v níž se stále více daří střední třídě.
Turci získávají na sebedůvěře. Rychle roste počet těch, kdo si můžou dovolit byt, auto a dát dobré vzdělání svým dětem.
Erdogan je stále silnější. Je si toho dobře vědom a dává to občas až příliš znáte. Třeba tím jak provokuje. Berlín tím, že vyzývá Turky v Německu zůstat Turky a chce pro ně více tureckých škol. Washington kvůli tomu, že uvaluje na Írán jedny sankce za druhými. A Tel Aviv tím, jak podporuje Gazu a akce na zrušení její blokády.
Poráží generály náboženský dogmatik?
Na domácí frondě vybojoval premiér celou sérii důležitých vítězství. Změnu ústavy si nechá posvětit lidem v referendu. Zbaví tím tak moci sekulární justici. AKP dosazuje vlastní soudce. Začíná monstrproces s nacionalistickými prokurátory a žurnalisty, s rádoby pučisty.
Za mřížemi končí generálové a právníci. Armáda, zakladatel a strážce sekulárního Turecka je dotlačena přenechat politiku politikům.
Po každých volbách je široce oblíbený premiér silnější a silnější. AKP má v parlamentu absolutní většinu Už si o sobě může téměř říkat: "Stát jsem já." Zdá se ale, že mu to ještě nestačí. Odpůrci ho kritizují, že už se chová jako ruský prezident Vladimír Putin.
Chce prý v roce 2014 udělat ze země prezidentskou demokracii a stát se její hlavou. V AKP se už pracuje na potřebných změnách ústavy.
Hlavně pro sekulární istanbulskou společnost je obávaným muslimským věřícím z lidu. Spílají mu do islamistů. Kdo ho ale považuje za náboženského dogmatika, hledá bez většího úspěchu důkazy.
Některé jeho výroky by to mohly naznačovat, ale u Erdogana zeje nejednou hluboká propast mezi tím, co říká, a co nakonec udělá. Je to pragmatik.
Zatroubí například do boje proti císařským řezů a označí potrat za vraždu. Jejich počty se ale stále zvyšují... a stát proti tomu nijak nezasahuje. Na straně druhé se mnohde třeba postupně omezuje prodej alkoholických nápojů.
Sýrie udělala ze lva předložku
Ne ve všem se ale Erdoganovi daří. V rozmachu směrem k arabskému světu ho výrazně zbrzdil vývoj v Sýrii. Nední to tak dlouho, kdy byli turecký premiér a syrský prezident Bašár Asad nejlepší přátelé.
Obě země uskutečnily společná zasedání vlád a oba politici dokonce trávili společně dovolenou s manželkami. Sýrie byla v plánech Erdogana nejdůležitějším klíčem do dveří arabského světa, k jeho trhům a lidem.
Erdogan nabádal Asada k reformám a umetal mu cestičku na Západ. S jeho pomocí se měl stát syrský prezident "salonfähig" tam, kde mu do té doby odmítali udělit audienci.
Po propuknutí bojů v Sýrii, které se mezitím proměnily v náboženskou a etnickou válku, se ale Erdoganův domnělý vliv v Damašku ukázal jako iluzí. Z někdejších přátel a spojenců se stali nepřátelé. Erdoganovův let vzhůru srazily k zemi obavy, že se Turecko v regionu stane ze země "Nr. One" jen jednou ze stran válečného konfliktu.
Kurdská koule na noze
Šéf vlády v Ankaře má dva velké projekty. První má zajistit budoucnost jeho vlastní, druhý budoucnost Turecka. K realizaci prvního projektu mají přispět už zmíněné snahy o prezidentský systém v zemi. To sice může fungovat ve státech s federalismem a dalšími protiváhami. Avšak v zemi jako je Turecko, to může rychle a snadno vyústit v autokracii.
Druhý velký projekt, který je pro Turecko rozhodující, je vyrovnání se s Kurdy. Pro Ankaru se věc hodně komplikuje tím, jak se vyvíjí kurdská otázka v sousedním Iráku a nyní také v Sýrii.
Sýrii lze s ohledem na citované skutečnosti rozdělit podélně na tři pásma. První, západní, zažívá hospodářský a společenský boom. V druhém, středním pásu roste všeobecná spokojenost. Ve třetím, východním pásu, převládá stále chudoba a strach. Je to domov většiny Kurdů. Ozbrojený konflikt tam stál životy více než 40 tisíc lidí.
Nynější jednání s vězněným kurdským vůdcem Abdullahem Öcallanem a jeho věrnými vypadají nadějně. Složí kurdské gerily konečně zbraně výměnou za politické a kulturní svobody? Při vším optimismu je třeba připomenout, že obě strany už usedly k mírovým jednáním několikrát, vždy bezvýsledně.
Kdyby nynější rozhovory vyústily v to, že by Kurdové získali v první řadě určitou formu samosprávy, tak by se napravila chyba z časů zrodu turecké republiky a Erdogan by dokonal Atatürkovo dílo.
