Dvě dekády byla hlavním teroristickým strašákem al-Kajda, ačkoli v posledních letech o ní bylo slyšet jen sporadicky. V červnu ji prudce zastínil Islámský stát. A nejen zastínil. Z někdejšího manželství z rozumu se stala rivalita, ba nepřátelství.
"Zdrojů v islámském světě není neomezeně, al-Kajda se o ně s Islámským státem musí podělit," říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ Oldřich Bureš, vedoucí centra bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha.
Ztratila centrální al-Kajda pomyslnou pozici lídra globálního džihádu?
Islámský stát je momentálně viditelnější. Jednak z hlediska toho, kolik území dokázal dostat pod svou kontrolu, jednak z hlediska financovaní; uvádí se, že se mu podařilo získat až dvě miliardy dolarů, zejména ovládnutím nalezišť ropy a rafinérií v Sýrii. To už tak úplně neplatí, ale úspěch přitahuje, na rozdíl od al-Kajdy je znát fenomén konkrétního státu. Centrum al-Kajdy v Pákistánu cítí, že Islámský stát a jeho alespoň donedávné výrazné bojové úspěchy ho ohrožují. V terorismu víc než kde jinde platí, že úspěch přitahuje. Ať už z hlediska financování, rekrutování bojovníků, nebo ideologické inspirace, v tom má IS teď výhodu. Proto al-Kajda reagovala bezprecedentním distancováním se - to vůči žádné jiné své buňce neudělala.
Je to spíš konkurence, nebo nepřátelství?
Soupeření tam určitě je, zejména o zdroje a o rekruty. Těch v islámském světě není neomezeně, takže se o ně al-Kajda musí podělit s Islámským státem. Vážnější by bylo, kdyby se začaly předhánět, kdo udělá brutálnější teroristický útok, zejména mimo Blízký východ.
V Sýrii spolu otevřeně bojují, hrozí takové střety i jinde?
Sýrie je hodně nepřehledná, všichni střídavě bojují proti Bašáru Asadovi a mezi sebou. Je pravda, že IS se tam snaží vybudovat dominantní pozici, navrhoval ostatním skupinám, včetně an-Nusry, která se hlásí jako součást al-Kajdy, aby se spojily... Z toho byly ty ozbrojené střety. Není to jen nějaké hraní si se slovy, přinejmenším v Sýrii to má reálné manifestace... Ale kromě Sýrie není na vojenském poli nic zdokumentováno.
Co al-Kajdě na Islámském státu vadí?
Jedním z důvodů je, alespoň oficiálně, že už tu brutalitu přehánějí, zejména vůči muslimům obecně, vůči ženám a dětem, včetně zotročování. A také popravy - jak způsobem provedení, tak četností. To už je na představitele al-Kajdy příliš. Takové věci jsou kontraproduktivní pro podporu ze strany ne těch, kteří chodí bojovat, ale širších sponzorů, potažmo muslimského obyvatelstva po celém světě. Al-Kajda sama si to vyzkoušela v Iráku a Afghánistánu. Když příliš cílili na muslimské obyvatelstvo a brali to jako součást boje, těžce se jim to nevyplatilo, lidé se obrátili proti nim. Je otázka, do jaké míry je to jen rétorika, al-Kajda má za sebou spoustu brutálních činů, ale momentálně na této úrovni Islámský stát určitě vede. Al-Kajdě to zase dává možnost tvrdit, že je jiná, disciplinovanější, spořádanější.
Jak dnes vypadá al-Kajda? O co se teď snaží?
Al-Kajda je skutečně globální teroristická organizace, ale je otázkou, co si pod tím označením představit. To jádro, které zbylo po Usámovi bin Ládinovi a které se s největší pravděpodobností stále schovává někde na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, to primárně vede boj se vzdáleným nepřítelem, Západem. Ovšem al-Kajda se po vyhnání z Afghánistánu stala decentralizovanou organizací, někteří by řekli až ideologickým franšízingem, spíše inspiruje, než že by byla hierarchickou organizací, kterou je naopak zcela jednoznačně Islámský stát. Pod al-Kajdu se hlásí další skupiny, ať už kvůli finanční, materiální, či ideologické motivaci. Al-Kajda v Jemenu, al-Kajda v Magrebu, různé odnože v Mali a jiných částech světa, které se často věnují tomu blízkému nepříteli, podobně jako Islámský stát. Ten ostatně vznikl spojením toho, co se považovalo za al-Kajdu v Sýrii a za odnož al-Kajdy v Iráku. Přitom ideologicky mohou tyto skupiny tvrdit totéž, co jádro: že hlavním nepřítelem je ta takzvaná hlava hada, tedy Spojené státy.
Jaká z těchto dvou strategií vám přijde silnější? Budovat chalífát, nebo kout teror ze skrytu?
Literatura ohledně boje proti terorismu si klade otázky, zda je jednodušší bojovat s hierarchickou strukturu, kde můžete likvidovat konkrétní osoby a od shora organizaci narušovat, nebo s něčím, co je decentralizováno, co je spíše ideologií... V praxi se to ukáže až za nějakých pět, deset let. Krátkodobé záležitosti mohou nahrávat jednou Islámskému státu, podruhé al-Kajdě. Dlouhodobě bych řekl, že bude mít IS spíš problém, protože musí skutečně místnímu obyvatelstvu, alespoň tomu sunnitskému, o které mu jde z hlediska podpory, nabídnout nějaké služby "státní správy". Al-Kajda žádný stát od vyhnání z Afghánistánu nekontrolovala, kromě těch lokálních buněk, ani netvrdila, že to bude dělat. Žádné služby poskytovat nemusí. Ale krátkodobě má IS výhodu úspěšnosti a konkrétního útočiště, což mnohé motivuje, aby šli bojovat za ten stát a proti jiným takzvaným národním státům, zejména proti Asadovu režimu v Sýrii. O to al-Kajdě tolik nejde. Má chalífát jako dlouhodobý cíl, ale ne jenom v Sýrii a Iráku, nýbrž obecnější obnovení chalífátu v hranicích z osmého, devátého století, nedlouho po smrti proroka Mohameda.
A kdy by si tak představovali, že začnou chalífát budovat? Nebo jaké jsou jejich střednědobé cíle?
Al-Kajda vždy uvažovala v dekádách. Zároveň bývá také nazývána apokalyptickou organizací, protože ne úplně specifikuje své politické či ideologické požadavky. Můžeme vysledovat určité cíle v prohlášeních hlavních představitelů, nejčastěji se týkala právě přítomnosti Spojených států na Blízkém východě a u hlavních svatých míst sunnitského islámu. Ale konkrétnější agendu nikdy neměla, ne na centrální úrovni, alespoň po vyhoštění z Afghánistánu. Hmatatelné cíle měly jen lokální buňky v Jemenu, Somálsku i v Evropě, které podle spekulací mohly stát za explozemi v Londýně a Madridu roku 2005, respektive 2004.
Jak do tohoto kontextu patří Talibán?
To je specifický fenomén Afghánistánu a Pákistánu, jsou tam dvě paralelní skupiny, propojené, ale v různých etapách byly na sobě dost nezávislé. Afghánská větev od druhé poloviny 90. let hostila na svém území al-Kajdu, tehdy pod vedením bin Ládina. Po 11. září proto vedly americké útoky primárně do Afghánistánu a díky tomu, že vládu Talibánu svrhly, byla al-Kajda nucena se decentralizovat. Vyloženě globální dosah Talibán nemá, ale destabilizoval jak Afghánistán, tak Pákistán, který je jaderná mocnost, takže to není zas tak bezvýznamné. Talibán ve druhé polovině 90. let je příkladem, že i zdánlivě zapomenuté a ztracené konflikty jsou vhodnými útočišti pro skupiny typu al-Kajda, aby tam cvičily, naplánovaly něco jako 11. září.
Islámábád značnou část teritorií na severu u hranic s Afghánistánem nekontroluje, vždy tam byl takový pakt s čertem - pákistánská vláda nebo tajné služby podporovaly, možná dokonce zakládaly různé teroristické organizace, většinou kvůli boji proti Indii. Ty v současnosti ohrožují samotný Pákistán, vláda musí podnikat rozsáhlou ofenzivu na severu, ve Vazíristánu - proti Talibánu i některým dalším skupinkám. Související je otázka pašování opia a hašiše, Afghánistán i Pákistán patří k největším zdrojům.
O vztazích Islámského státu a al-Kajdy se dočtete také v novém čísle časopisu TÝDEN, které vyšlo v pondělí 20. dubna.