Severokorejští komunisté po ekonomickém kolapsu ztrácejí autoritu, kterou měli do 80. let. Přirozené charisma nahrazuje kult osobnosti Kim Čong-una a pomalé ekonomické reformy. "Severní Korea se samozřejmě mění a vyvíjí, i když tomu někdy nechceme věřit," říká v rozhovoru pro TÝDEN.CZ ředitelka Česko-korejské společnosti Jana Hajzlerová.
Po třicet šesti letech se konal v KLDR sjezd komunistické Dělnické strany. Jaký to má význam?
Sjezd potvrdil Kim Čong-unovi pozici nejvyššího představitele strany a povýšil ho z dosavadního prvního tajemníka na předsedu. To je v podstatě jediný volný titul, který zbýval, protože jeho otec Kim Čong-il je od stranické konference z roku 2012 posmrtně "věčným generálním tajemníkem" a jeho děd Kim Il-song "věčným vůdcem".
Co bylo hlavním tématem sjezdu?
Programu sjezdu dominovala domácí politika, ačkoliv mezinárodněpolitické situaci i mezikorejským vztahům se Kim Čong-un ve svém více než tři hodiny dlouhém projevu také věnoval. Obecně lze říct, že na sjezdu šlo o upevnění a konsolidaci moci mladého vůdce ve straně. Pozornost, jaká se přikládala jeho projevu, který severokorejská televize vysílala opakovaně celkem přes 27 hodin, ukazuje na další prohlubování kultu jeho osobnosti.
Čím se od svých předchůdců liší?
Kim Il-song měl přirozenou autoritu a charismatickou moc vyplývající z jeho role osvoboditele a zakladatele země. Jeho syn Kim Čong-il ji "zdědil" tím, že se podle legendy narodil na hoře Pektu, kde právě tehdy jeho otec partyzánským bojem vlast osvobozoval. Takový "logický mandát nebes" současný mladý vůdce Kim Čong-un samozřejmě nemůže mít, a tak se jeho autoritě různě pomáhá. Často se teď například v superlativem mluví o "revoluční pokrevní linii hory Pektu", což je jasný odkaz na předsedu Kim Čong-una, který říká: Kim Čong-un je jako Kim Il-song a Kim Čong-il, a proto nezpochybnitelný vůdce.
Z Evropy to vypadá, že je KLDR poslední komunistický skanzen, mění se nějakým způsobem?
Severní Korea se samozřejmě mění a vyvíjí, i když tomu někdy nechceme věřit. Do začátku 80. let byla relativně fungujícím socialistickým státem s autoritářským způsobem vlády, ale následující dekáda přinesla díky geopolitickým změnám i nepříznivým přírodním podmínkám kolaps státního hospodářství. Stát a potažmo strana tak ztratily svoji nezpochybnitelnou autoritu, když nedokázaly obstarat základní životní podmínky.
Co to v praxi znamená?
Generace vyrůstající v 90. letech se naučila, že se o sebe musí postarat sama, a rozjelo se zakázané, ale v podstatě nezbytné soukromé obchodování na černých trzích, o kterých se dnes domníváme, že tvoří až třetinu celé ekonomiky. Soukromé podnikání zákony KLDR neumožňují, ale existují způsoby "kreativního ekonomického řízení", jak tomu Severokorejci říkají, které v podstatě kombinují podnikání jednotlivců se státem organizovaným hospodařením ve velmi úzké spolupráci se stranou.
Schyluje se tedy v Severní Koreji k nějakým ekonomickým reformám?
Do jisté míry můžeme říct, že v KLDR probíhají v poslední dekádě náznaky čínské cesty ekonomických reforem, ale slovo reforma se v KLDR vůbec nepoužívá a ani se nijak otevřeně nepřiznává, že by se něco měnilo. Znamenalo by to totiž přiznat, že ideály zakladatele státu Kim Il-songa nebo jeho nástupce Kim Čong-ila byly mylné. Takový revizionismus je neslučitelný se vztahem naprosté oddanosti a nekritického obdivovaní, který lid k vůdcům díky důslednému vštěpování chová. Podle politického diskurzu země v poslední době, který zdůrazňuje mnohem víc samotné osoby Kimů než jejich ideologické doktríny jako čučche nebo songun, se zdá, že KLDR zvolila cestu tichých pozvolných změn při zachování tváře milovaných vůdců. Situace uvnitř KLDR se však hodnotí obtížně, protože máme velmi málo přímých zdrojů informací, v podstatě jsme dost odkázáni na svědectví uprchlíků, která nemusejí být vždy přesná.
Ovlivňuje nějak okolní svět situaci v KLDR?
Těžko říct, jak znalost okolního světa ovlivňuje situaci a nálady v Severní Koreji. Určitě se tam dostane mnohem víc informací, než tomu bylo dřív, už jen díky technologickému pokroku, který se nevyhnul ani této zemi. Nezdá se ale, že by to podrývalo autoritu režimu nějakým zásadním způsobem.
KLDR o sobě dá vědět většinou jaderným testem, zkouškou rakety nebo alespoň nějakým silným projevem na toto téma. Je třeba se jí bát?
Jaderný program zůstává k velké frustraci mezinárodní komunity a zejména USA klíčovou prioritou KLDR, ale sjezd znovu upozornil na dva důležité aspekty, které bychom měli vidět spíš pozitivně. První je, že opět zopakovali svůj závazek z roku 2013 nepoužít jaderné zbraně jako první, tedy dokud nedojde k ohrožení jejich suverenity. Předseda Kim prohlásil, že KLDR chce být "zodpovědnou jadernou zemí".
Takže se zavázal, že nezaútočí?
Problém tady samozřejmě nastává v otázce, co všechno si lze vyložit jako ohrožení suverenity. Pokud by to měla být například i americko-jihokorejská vojenské cvičení, ke kterým u hranic KLDR dochází dvakrát do roka, pak samozřejmě výrok příliš neutěšuje. Druhá věc souvisí se současnou strategií, která k jaderným zbraním klade na pomyslnou druhou misku vah rozvoj ekonomiky jako svůj stejně důležitý cíl. Oproti armádu upřednostňujícímu Kim Čong-ilovi je to návrat zpět k 60. a 70. létům vlády Kim Il-songa a politikám orientovaným více na potřeby lidu, byť si to při pohledu našima očima na totalitní kontrolu osobního života i myšlení v KLDR nechceme moc připustit.
Více si o KLDR můžete přečíst v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 16. května 2016.
