V době, kdy většina blízkovýchodních vůdců upadá v nemilost, jeden z nich svou popularitu posiluje: turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, který je u moci od roku 2003 a který se bude v červnu ucházet o třetí mandát. V oblasti charakterizované autoritářskými a upadajícími režimy ukazuje Turecko moderní tvář schopnou zaujmout arabské národy, které hledají nějaký model.
Ankara se na region obrátila s neskrývaným apetitem a během několika let se znovu stala dominantní hospodářskou, kulturní a politickou mocností, šířící svou vizi světa. Napsal to francouzský deník Le Monde.
Ve chvíli, kdy davy na náměstí Tahrír v Káhiře volaly po odchodu Husního Mubaraka, zveřejnil vlivný turecký intelektuální kruh Tesev průzkum o vlivu Turecka v regionu. Pro dvě třetiny dotázaných v arabských zemích a v Íránu Turecko "představuje příklad úspěšného prolnutí islámu a demokracie" a 78 procent soudí, že "by mělo hrát v regionu významnější úlohu".
Podle studie tvoří sílu tureckého modelu tři složky v tomto pořadí - muslimská tradice, hospodářská dynamika a demokratická vláda. Laický kemalovský model, který se točil kolem armády a ovlivňoval samovládné blízkovýchodní režimy, zastaral a perspektiva islámského státu také.
Modelem je Turecko ve stylu AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje), které se během deseti let prosadilo jako stabilní země schopná skloubit konzervativní aspirace voličstva s demokracií a tržním hospodářstvím.
Erdogan jakožto pragmatik věnoval víc energie liberalizaci hospodářství než islamizaci společnosti. Za osm let se hrubý domácí produkt na obyvatele ztrojnásobil (na 8180 eur, asi 200 tisíc korun). V Egyptě je už dvacet let stejný.
Od Rabatu po Ammán patří teď mezi islámskými hnutími k dobrému tónu odvolávat se na AKP. "Mnozí islamisté v ní vidí příklad jak integrovat demokratický systém a stát se politickými hráči," analyzuje to ředitel projektu Tesev Jonathan Levack. "Demokratické Turecko je příklad, který je třeba sledovat," soudí Tárik Ramadán, vnuk zakladatele egyptského Muslimského bratrstva.
AKP jako model? Erdogan vidí Turecko jako "Polárku Blízkého východu". Ale aby se turecký štěp ujal, bylo by zapotřebí, aby arabský svět prošel politickou cestou srovnatelnou s cestou Turecka.
To během třiceti let přešlo od krvavé vojenské diktatury k demokracii, ještě nedokonalé, ale solidně zakotvené. AKP, emanace politického islámu, byla v roce 2002 založena na schématu německé křesťanské demokracie.
Její kořeny jsou v klasickém islamismu (někdejšího premiéra) Neçmettina Erbakana. Ale turecký islamismus byl už od roku 1974 přítomen v několika koaličních vládách. A model zjevně nepostrádá laické a prozápadní dědictví republiky vytvořené v roce 1923 Atatürkem. To je rámec, na který se benjamínek islamistické rodiny přichytil.
"Rozředili své víno vodou," usmívá se intelektuál Mehmet Altan. AKP, která zahrnuje různé proudy, byla vytvořena, aby vládla. Její vlastní cíl je prosperita jejího voličstva, ne jeho frustrace. Výkon moci v laické republice a jednání o přijetí do Evropské unie zahájené v roce 2004 AKP přetvořily.
"Je potřeba dát tuto příležitost Muslimskému bratrstvu," říká komentátor Mustafa Akyol. "Příležitost svobodně se účastnit voleb, dostat se k moci, čelit problémům skutečného světa a najít svou vlastní cestu k pragmatismu."
Právě tento pragmatismus, který je pro ni charakteristický, by měl AKP umožnit, aby byla v červnu potvrzena u moci. Erdoganův úspěch stvořila moudrá rovnováha mezi ostentativně proklamovaným islamismem a politickým oportunismem.
I když je Turecko členem NATO a spojencem Izraele, získalo na popularitě díky svým filipikám proti Tel Avivu.
Ale co na něm láká, to je taky jeho image moderní, k Západu otevřené země, věnující pozornost právům žen a individuálním svobodám. Aby se stal "Polárkou" arabského světa, musí se tedy Erdogan vyhnout léčce autoritářství a hyperkoncentrace moci.
