Uprchlíci už můžou telefonovat a kouřit. Bez obav z vězení

Kartony cigaret, poražené ovce pověšené na hácích, mobilní telefony i nádobí - to všechno se dá sehnat v táboře pro uprchlíky na severu Iráku. Většina jich přišla z míst, kde vládla radikální organizace Islámský stát (IS). Za kouření i za používání telefonu se člověk na území radikálů mohl ocitnout za mřížemi.

V táboře Al-Cházir našlo útočiště několik tisíc rodin. Dav zájemců přešlapuje v zabahněné uličce a obhlíží zboží vyskládané na stáncích, ale i na zemi. Všichni by si rádi nějak zpříjemnili život.

Vaad Chalaf se může usmívat. Svou nabídku má vyskládanou v bývalém příborníku. Jsou to mobilní telefony a další spojovací technika. Kolem Vaadova stánku je stále plno. "Za Islámského státu jste se mohli kvůli mobilnímu telefonu octnout ve vězení. Všichni ho teď potřebují," říká osmadvacetiletý Iráčan, a dává si při tom zkřehlé ruce do kapes koženkové bundy.

V minulosti se živil příležitostnou prací a v listopadu utekl z východního předměstí Mosulu. Tehdy tam postoupila fronta ofenzivy, která má osvobodit Mosul od radikálů.

Vaad se s manželkou, dcerou a synem zabydlel ve stanu v Al-Cháziru a i on se dal do obchodování. Telefony prodává za 90 tisíc až 130 tisíc (2000 až 2900 Kč). Umožňuje mu to obstarat zimní oblečení a boty pro děti, a také léky, které je třeba nechat poslat z Irbílu, tedy z iráckého Kurdistánu.

O kousíček dál se mládež tlačí kolem bzučícího generátoru. Majitel z něj vyvedl kabel s více zásuvkami, takže obyvatelé tábora, kteří mají přístup k elektřině jenom čtyři hodiny denně, si tady mohou svůj telefon za ekvivalent deseti korun dobít.

Pilířem veškerého obchodování v Al-Cháziru je Farhán Jásín. Všechno to prý vzniklo samo sebou, řekl. "Nijak jsme to neorganizovali, ale najednou jsme se všichni ocitli tady," říká spokojeně. Už několik dní každé ráno vyskládá do pyramidy kartony cigaret, které mu obstarává prostředník z Irbílu. Každá krabička u něj stojí 500 dínárů, v přepočtu tedy něco přes deset korun. Farhán nemusí živit děti, ale prodejem cigaret se vrací ke svému obvyklému životu. Míval krámek v mosulské čtvrti As-Samáh, ale radikálové ho přinutili živnost zavřít a zaplatit jako pokutu v přepočtu 40 tisíc korun. V jejich podání byla cigareta stejný hřích jako telefon.

Ze čtvrti As-Samáh je také Ammár. Rozhodl se odejít, když se irácké jednotky dostaly k branám Mosulu. Podařilo se mu do batohu přibalit i ostré nůžky a zbytek svého holičského krámku si nechal přivézt z Irbílu. Teď stříhá a upravuje vlasy a vousy u malého stolku opatřeného zrcadlem. Kromě nůžek používá i strojek.

Zákazníci platí jenom tolik, "kolik si mohou dovolit, protože mnozí nepracují", říká Ammár. Někdy i protislužbou, jak dosvědčuje pytlík zeleniny, který někdo položil na stůl. Šestadvacetiletý Ammár je diplomovaný učitel dějepisu, což mu bylo za režimu IS k ničemu, jelikož radikálové otevřeli vlastní školy. Ammár se pokoušel dostat se do školy v táboře, ale marně.

Má ale malou dcerku, pro kterou je třeba obstarávat pleny a sušené mléko, takže se chopil nůžek, vysvětluje muž, který chlad panující v Al-Cházaru řeší kapucí a šálou omotanou pevně kolem obličeje. Pleny se prodávají o kousek dál stejně jako ručníky, spodní prádlo, kovová víčka nebo i plechovky se sladkými nápoji.

Na to všechno ale člověk musí mít peníze, které jsou mezi třemi miliony Iráčany, kteří odešli ze svých domovů, vzácné. Jedni manželé z tábora si je obstarávají tak, že přes plot, jímž je tábor obehnán, vyměňují za bankovky sáčky s čočkou a rýží, které v táboře rozdávají humanitární organizace.