Středoasijský Uzbekistán, bohatý na kovy, ovládá již devatenáct let Islám Karimov. Jeho ocelové sevření připomíná cizincům stalinskou éru v Sovětském svazu. Avšak i do izolovaného státu na afghánské hranici dorazila krize. Roste nezaměstnanost, chudoba i sociální napětí.
Murat se naklání přes stůl a šeptá, aby ho nikdo neslyšel: „Naše továrny zavírají a naše měna kolabuje. Nemáme žádnou budoucnost. Všichni se bojí o osud svých rodin a přátel."
V Uzbekistánu vládne železnou pěstí dlouholetý prezident Islám Karimov, jenž netoleruje ve své strategicky umístěné zemi žádný disent. Centrálně řízená ekonomika se potácí na místě a sedmadvacet milionů obyvatel v ní balancuje na hranici chudoby.
Není divu, že se Západ obává o stabilitu v zemi, kterou chce využít pro dopravu zásob na afghánské bojiště.
Trh v hlavním městě Taškentu, kdysi jedné z perel Hedvábné stezky, odráží mraky které se stahují na ekonomickém nebi bývalé sovětské republiky. Obchodníci na černém trhu horečně skupují dolary, které již nyní stojí o dvacet procent více, než podle oficiálního kurzu. Důvěra v sum, místní měnu, upadá.
Majitelé malých krámků, prodávající vše od koberců po koření, si stěžují na špatné obchody. Hloučky nezaměstnaných, které postávají na nárožích, jen dotvářejí celkový obraz sílící krize.
Jako Stalin
Oficiálním číslům, jež vytrubuje vláda, nikdo nevěří. Ekonomika podle nich měla uplynulý rok růst o devět procent. Úředníci to pokládají za důkaz úspěchu příkazového systému, který platil ještě za éry Sovětského svazu. Kolem hlavních tahů u Taškentu visí slogany, které oslavují prezidenta Karimova a velebí Uzbekistán jako zemi se „vznešenou budoucností".
Odpůrci prvního muže převážně muslimské republiky však vidí situaci zcela jinak. Mluví většinou jen pod rouškou anonymity a v soukromí. Bojí se totiž odplaty. Svorně však říkají, že oficiální čísla mají zamaskovat nepříjemnou pravdu: rostoucí chudobu, nezaměstnanost a sociální napětí.
„Ekonomická situace se zhoršuje," popisuje neradostnou situaci aktivista Surat Ikramov. Prý už ho za jeho postoje zbili a pokusili se otrávit. „Karimov zůstane až do konce. Uzurpoval si takovou moc, že se mu nikdo nemůže postavit. Je jako Stalin. Možná silnější."
Zvěsti o Karimovi
Ani oficiální údaje či vyjádření se nedají získat snadno. Karimov letos propustil svého tiskového mluvčího a zatím si nenašel náhradu. Mluvčí ministerstev se pak nechtějí vyjadřovat, protože k tomu prý nemají dostatek pravomocí.
A tak se dají vyslechnout různé zvěsti a „zaručené zprávy" v barech či na ambasádách, kde si cizinci vyměňují novinky.
Jeden ze západních diplomatů, jenž působí v Taškentu dlouhá léta, radí jak porozumět Uzbekistánu: „Musíte porovnat co víte, co tušíte a co si myslíte, že by mohla být pravda."
„Karimov je posedlý kontrolou," říká další zahraniční vyslanec. „Je mocný, odhodlaný a umí zastrašit své podřízené. Nemusí provádět žádné reformy, země je izolovaná od mezinárodního finančního systému."
Nejoblíbenější jsou však zvěsti o prezidentově zdravotním stavu. Je zdravý? Neměl náhodou mrtvici? Zotavuje se z ní? Nikdo neví nic jistě, ale během několika dní uslyšíte podobných otázek mnoho.
I přes rostoucí problémy málokdo očekává masové protesty. Karimov již ukázal, že si s nimi umí poradit. V květnu 2005 nařídil střílet do davu ve městě Andižan. Mrtví se počítali na stovky.
„Uzbekistán bude dál chudou, opomíjenou zemí na periferii," myslí si jeden z diplomatů. „Velkou chybou, kterou Uzbekové dělají, je, že přeceňují vlastní atraktivitu pro zbytek světa. Slýcháte úředníky mluvit o tom, jak sem všichni chtějí investovat, ale pravdou je, že tu vlastně žádní investoři nejsou."
Foto: Profimedia
