Když dvanáctimetrové vlny tsunami zaplavily 26. prosince 2004 město Banda Aceh na úplném severu indonéského ostrova Sumatra, ztratil Arif Munandar manželku, tři syny a 20 dalších členů rodiny. Většina města byla zničena. Tsunami - vyvolané mohutným zemětřesením o síle 9,1 stupně - zasáhlo kromě Indonésie nejméně šest dalších zemí v oblasti Indického oceánu a připravilo o život více než 230 tisíc lidí. Indonésie byla s více než 168 tisíc oběťmi nejhůře zasaženým státem.
V současné době mají Munandar a desítky tisíc dalších lidí znovu postavená obydlí v nízko položených částech Banda Acehu, a to navzdory přetrvávajícímu riziku zemětřesných vln tsunami a dalších přírodních katastrof. Podle expertů je důvodem nedůsledné vymáhání právních předpisů, nedostatek financí na přestěhování původních obyvatel a také neochota přeživších opustit svůj způsob života a zdroj obživy v pobřežních oblastech.
Ve vysoce ohrožené pobřežní zóně, která byla před 15 lety ničivým tsunami zcela srovnána se zemí, teď stojí více než 25 600 obytných, komerčních, vládních a školních budov. Uvádí to agentura Reuters, která se odvolává na analýzu údajů poskytnutých městem Banda Aceh. Podle městských úřadů žije dnes v této zóně asi 50 tisíc lidí, což je téměř stejný počet jako v osudném roce 2004.
Bezprostředně poté, co oblast zničilo přírodní neštěstí, vláda zvažovala, že zakáže veškerou výstavbu v dvoukilometrovém pásu podél pobřeží. Od plánu ale nakonec upustila, když místní obyvatelé, z nichž mnozí byli závislí na rybolovu, vyšli do ulic na protest proti vystěhování.
Přeživší jako Munandar, kteří dostali každý asi 25 milionů rupií (41 tisíc korun) jako pomoc na rekonstrukci, si postavili dům opět v rizikové oblasti - on sám pouhých 500 metrů od pobřeží. Na výstavbu 25 tisíc nových domů ve městě, včetně rizikové zóny, vláda vynaložila 2,2 bilionu rupií (3,6 miliardy korun), sdělili místní činitelé.
Bez ochrany - nejsou peníze
Jalaluddin, šéf oddělení územního plánování ve městě Banda Aceh, uvedl, že po vyčerpání zahraniční pomoci úřady města už neměly peníze na přesídlení obyvatel ani výstavbu pobřežních hrází na obranu před ničivými vlnami.
"Jediné, co teď můžeme pro případ dalšího přírodního neštěstí dělat, je stavět evakuační budovy a provádět nácviky evakuace," řekl agentuře Reuters Jalaluddin. Podle něj většina domů postavených v pobřežních zónách jsou chatrná přístřeší, která nesplňují ani minimální stavební normy a zemětřesení ani silným vlnám by neodolala. Na výstavbu pevnějších staveb nejsou peníze.
Velmi riziková oblast
Indonésie se nachází v oblasti zvané ohnivý kruh, kde se setkávají tektonické desky, a patří k zemím nejvíce ohroženým přírodními neštěstími na světě. Od roku 1900 Indonésii postihlo nejméně 26 ničivých tsunami, z nichž 14 připravilo vždy o život více než 100 lidí, uvedl americký Národní úřad pro oceány a ovzduší (NOAA).
Tsunami z roku 2004 bylo přesto svým rozsahem mimořádné - mimo Indonésii usmrtilo také 40 tisíc lidí na Srí Lance a 5395 lidí v Thajsku, včetně asi 2000 zahraničních turistů. Obě tyto země rovněž povolily výstavbu v rizikových zónách.
Obyvatelům pobřežních oblastí mají pomoci preventivní opatření, která úřady zemí postižených ničivým tsunami od roku 2004 přijaly, jako je vytvoření regionálního systému včasného varování, instalace výstražných sirén na pobřeží, zřízení evakuačních přístřešků a vyznačení evakuačních tras.
Když ale v roce 2012 otřáslo oblastí podmořské zemětřesení o síle 8,6 stupně, opatření do značné míry selhala. Tisíce obyvatel oblasti odmítly vyhledat evakuační přístřešky a místo toho nasedly do aut a na motocykly, takže způsobily dopravní zácpy. Výstražné sirény mlčely, protože byly rozbité. Vlna tsunami se nakonec nedostavila.
