Sopečný výbuch na indonéském ostrově Krakatau bývá označován za jednu z největších přírodních katastrof. Série mohutných explozí vyvolala před 130 lety 26. a 27. srpna 1883 asi čtyřicetimetrovou vlnu tsunami, která zpustošila ostrov i nedaleká pobřeží Jávy a Sumatry a zabila 36 tisíc lidí. Erupce, jejíž síla dala jméno trhavině krakatit z románu Karla Čapka, vychrlila do vzduchu asi 25 kilometrů krychlových zeminy, kamení a popela, který vysoko v atmosféře zůstal několik let a snížil teplotu na Zemi o více než jeden stupeň.
Podle vědců byl jeden z výbuchů na Krakatau (psáno také jako Krakatoa) nejhlasitějším přírodním zaregistrovaným zvukem. Kdo byl v tom okamžiku blíže než dvacet kilometrů, byl vystaven zvuku o síle 200 decibelů, což znamená, že mu zvuková vlna patrně protrhla plíce. Exploze slyšitelná až pět tisíc kilometrů daleko, byla asi třinácttisíckrát silnější než výbuch atomové pumy v Hirošimě v roce 1945.
Poslední obrovskou explozí se sopečná hora Krakatau roztrhala na kusy a propadla do země. Na jejím místě se o padesát let později zformoval nový vulkán, zhruba stejné výšky (asi 800 metrů), nazvaný Anak Krakatau (Syn Krakatoy), který se již také několikrát lehce probudil.
Země vulkánů
Indonésie je zemí bohatou na činné sopky, jejichž aktivní činnost v minulosti přispěla k rozvoji zemědělství, ale jejich občasné erupce měly mnohdy fatální následky pro místní obyvatelstvo. Tím nejničivějším výbuchem v dějinách byla erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v dubnu 1815, kdy přišlo o život 92 tisíc lidí. Druhou největší sopečnou katastrofou byl právě výbuch na ostrově Krakatoa, který se odehrál před 130 lety, 26. srpna 1883.
Indonéský ostrov Krakatoa se v minulosti skládal ze tří vulkánů: jižní Rakatu, prostřední Dananu a severní Paerbuwatanu. První větší erupce byly na ostrově zaznamenány již v květnu 1883, ale po pár dnech utichly. K další mohutné erupci došlo pak 24. srpna, kdy popel a sopečný prach dopadly až do vzdálenosti dvaceti kilometrů od výbuchu.
To nejhorší však mělo teprve nastat. Čtyři po sobě následující mohutné výbuchy, které začaly 26. srpna a skončily o den později v ranních a dopoledních hodinách, vyvolaly čtyři silné vlny tsunami, které dosahovaly až čtyřicetimetrové výšky. Vulkán tehdy vymrštil do ovzduší 25 kilometrů krychlových kamení a popela a dvě třetiny ostrova Krakatoa zcela zmizely pod mořskou hladinou.
Kataklyzma
Následky mohutné exploze, která svou silou údajně 26krát překonala sílu výbuchu vodíkové pumy, byly tragické. Zahynulo 36 tisíc lidí, 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a celá oblast se ponořila na dva a půl dne do naprosté tmy.
Výbuchy bylo slyšet do vzdálenosti tři tisíce kilometrů, tedy například na pobřeží Austrálie. Podle vědců v jejich důsledku pokleslo na několik dalších desetiletí zvyšování hladiny moří a exploze také způsobily "chladicí efekt" na světové oceány, který přetrval až do 20. století.
Na několik let se také asi o 1,2 stupně Celsia snížila průměrná teplota na Zemi a v Evropě bylo možné v letech 1883 a 1884 spatřit zřetelně rudé západy Slunce. Údajně i proto je na slavném obrazu norského malíře Edvarda Muncha Křik z roku 1893 strašidelně rudé nebe, které Munch pozoroval, když si vyšel v zimě v Oslu na procházku s přáteli. Tragická událost inspirovala spisovatele Karla Čapka při psaní jeho sci-fi románu Krakatit, který vyšel v roce 1924.
Od roku 1927 se na místě původní sopky začal formovat nový vulkán nazvaný Anak Krakatoa (Dítě Krakatoy), který se v současnosti tyčí do výšky přes 200 metrů nad mořem. Přestože je aktivní a v minulosti se několikrát "probudil", ničivé síly své starší příbuzné zatím nedosáhl.
Jedna z největších přírodních katastrof v moderních dějinách byla také několikrát zpracována ve filmové podobě. V roce 1969 byl natočen americký dobrodružný film Krakatoa, na východ od Jávy a podle deníkových záznamů i rozhovorů s očitými svědky vzniklo televizní drama Poslední dny sopky Krakatoa (2006).
