Zpěvák Robert Smith, který se narodil 21. dubna 1959, už skoro půlstoletí vede kapelu The Cure původem z jihoanglického města Crowley, pro kterou jsou typické temně melancholické nálady zkreslených kytar i jeho naříkavý hlas. Frontman sestavy, která se dala dohromady v polovině 70. let, je nepřehlédnutelný také díky své image - rudým rtům, černě podmalovaný očím a divoké kštici. Smith, který je členem rokenrolové síně slávy, i jeho skupina mají již od dob totality posluchačské zázemí i v České republice.
Celým jménem Robert James Smith se narodil v Blackpoolu jako třetí ze čtyř dětí a vztah k hudbě zdědili po rodičích i jeho sourozenci. Jako malý se spolu s benjamínkem rodiny, sestrou Janet učil hrát na klavír, ke kytaře ho pak přivedl starší bratr Richard. Ten ho naučil pár základních akordů, později Smith chodil i na hodiny klasické kytary. "Naučil jsem se toho hodně, ale dostal jsem se do bodu, kdy už to nebyla zábava," vzpomínal po letech na dobu, kdy mu bylo kolem 13 let a kdy ho uchvátila rocková muzika. V té tobě hrál v první kapele, se sourozenci a pár přáteli bratra Richarda, skupinu dal dohromady i ve škole.
Pomalu se tak začala dávat dohromady sestava, ze které se v roce 1976 zrodila kapela původně pojmenovaná Easy Cure. Už první singl s písní Killing an Arab byl trefou do černého, i když Smith musel vysvětlovat, že text není rasistický, ale že je inspirován románem Cizinec francouzského spisovatele Alberta Camuse. V letech 1977 a 1978 už kapela pravidelně vystupovala v okolí Crawley a Smith, byť to zpočátku rozhodně neplánoval, se definitivně postavil za mikrofon. Na jaře 1978 musel odejít kytarista Porl Thompson, protože jeho styl hry nevyhovoval Smithovu pojetí muziky, a následně se zrodili The Cure.
Po debutové desce Three Imaginary Boys z roku 1979 následovala alba Seventeen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982). A ta už byla pěkně potemnělá. Komerční průlom do hitparádového světa přišel až s deskou Head On The Door v roce 1985. Sice stále nabízela bolestné výpovědi, ale na druhé straně i lehkonohou Close To Me nebo In Between Days. Pestrost nálad a aranží je příznačná i pro další alba z druhé poloviny osmdesátých, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987), Disintegration (1989) a Wish z roku 1992, ve kterých se The Cure otevřeli novým posluchačům. Wish proslavila písnička Friday, I’m In Love, se kterou v Británii album vyskočilo na špičku žebříčku a v USA bylo druhé.
Název jedné z jejich posledních desek Bloodflowers z roku 2000 byl inspirován spisy norského malíře Edvarda Muncha. Na předposledním eponymním albu z roku 2004 pak The Cure znatelně přitvrdili a stále si hrají s náladami. Posledním studiovým albem The Cure je 4:13 Dream z roku 2008, od té doby kapela vydala jen v roce 2019 výroční živé album ke 40 letům na scéně, kompilace nebo desku remixů. Smith sice v posledních letech mluví o nové desce, měla by se jmenovat Songs of a Lost World, slibované termíny vydání v roce 2022 nebo loni se ale dodržet nepodařilo.
Za čtyři desetiletí existence prošla kapela spoustou změn, od závislosti jednotlivých členů na alkoholu a drogách, jejich psychických zhroucení, soudních sporů o vlastnictví názvu kapely až po problémy s hudebními vydavatelstvími. Proto už mockrát oznámili svůj rozchod, a zase se dali dohromady. Kapela, kde dnes hrají dva ze zakládajících členů - kromě Smitha ještě baskytarista Simon Gallup - stále intenzivně koncertuje. Mnohokrát hrála i před českým publikem, naposledy v říjnu 2022 v O2 areně. V létě 2019 pak jejich koncertem vyvrcholil v ostravských Dolních Vítkovicích mezinárodní festival Colours of Ostrava.
