Českou diplomacii může svým způsobem hřát u srdce. Evropská unie žádá, aby Švýcaři zřídili na hraničních přechodech do Lichtenštejnska kontroly. Maličké knížectví je aktuálně příčinou toho, že dosud nezmizely kontroly na hranicích mezi Německem a Švýcarskem. Podle původních plánů se tak mělo stát už loni.
Akce se však stále odsouvala a nyní se Bern snaží o to, aby se tak stalo ještě letos v prosinci, píše deník Süddeutsche Zeitung (SZ). Dnes je zcela na libovůli celníků, zda nechají auta či pěší volně překračovat hraniční čáru, nebo budou žádat osobní doklady.
Důvodem, proč zatím nelze na této hranici zrušit závory, je, že některé státy Unie odhalily u konfederátů asi 40 kilometrů dlouhou „bezpečnostní skulinu", pokračuje německý SZ. Jablkem sváru je trpasličí knížectví, jemuž ze svého hradu ve svahu nad městem Vaduz vládne Jeho Jasnost Hans-Adam II.
Už měsíce se diplomaté dohadují, jak tuto skulinu ucpat. Než dospějí k řešení, uplynou ještě další měsíce.
Mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem neexistují hraniční domky od roku 1923, kdy obě země uzavřely celní dohodu. Kdo překračuje hranici, musí se dobře rozhlížet, aby spatřil, kudy vede.
Označují jí jen nějaké vlaječky a cedule. Dokonce i švýcarští vojáci se občas spletou a vmašírují omylem do zemičky jménem Fürstentum Liechtenstein.
Tak to ale dál nejde, shledala čerstvě EU. „V nějaké formě se musí hranice střežit," cituje SZ nejmenovaného bruselského diplomata. Na rozdíl od knížectví totiž Švýcarsko patří do schengenského prostoru, v němž odpadají kontroly na vnitřních hranicích.
Demarkační linie mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem se z tohoto pohledu stala hranicí vnější, alespoň papírově. Neboť než bude Lichtenštejnsko přijato do schengenského klubu, ještě to nějakou dobu potrvá.
Pidizemička o 35 tisících duší má totiž pár nevyřízených účtů.
Kupříkladu s Českou republikou, s níž je ve při kvůli vyvlastněnému majetku knížecí rodiny, nemá Lichtenštejnsko ani diplomatické styky. Německo a některé další země jsou na říšičku Hanse-Adama II. namíchnuté kvůli tomu, že ochotně poskytuje útočiště uprchlíkům před daněmi. Zkrátka: Některé státy EU nechtějí, aby se Lichtenštejnsko dostalo zadními vrátky a jaksi za nic mezi členstvo Schengenu.
Švýcarsko za to obětoalo část svého bankovního tajemství, knížectví by za to mělo zaplatit vyšší cenu.
Z těchto jednání se zatím mimo diplomatické kuloáry mnoho nedostalo. Pro EU je obtížné představovat Lichtenštejnsko jako bránu, skrze níž proudí kriminálníci či ilegální imigranti.
Vždyť zemička je vtěsnána mezi Švýcarsko a Rakousko. Z vnějšku se lze tedy přes knížectví dostat do Schengenu tak leda pomocí padáku.
Obtížně se pro bič na Lichtenštejnské hledají i příklady na starém kontinentě. Takové San Marino také není členem Schengenu a přesto Itálie nezavedla na jeho hranicích kontroly, argumentují Švýcaři. Brusel naopak poukazuje na daňovou oázu Andoru, na jehož hranici se Španělskem jsou celní budky.
Poddaní knížete můžou být přesto docela v klidu. Tlak Bruselu je věc jedna, faktický způsob řešení problému věc druhá. V nejhorším případě se cesta občanů Lichtenštejnska autem z knížectví do světa a zpět dočasně o několik desítek vteřin či pár minut prodlouží. Pokud budou mít znudění celníci vůbec chuť je obtěžovat kontrolami.
Foto:Profimedia, AP a archiv Lichtenštejnů
