V sále "Skupiny vzájemné podpory obětí Stasi", tajné policie někdejší NDR, je jich šest. Snaží se překonat vzpomínky, které je i dvacet let po pádu berlínské zdi stále pronásledují. Pět z nich bylo podobně jako dalších zhruba 300 tisíc lidí z NDR vězněno ve východoněmeckých žalářích, známých svými radikálními metodami.
Provinili se nepřátelstvím k režimu, nezákonným obchodem, pokusem o útěk nebo špionáží.
"Nemine den, aby člověk znovu neprožíval minulost," říká pětašedesátiletý Carl-Wolfgang Holzapfel, člověk ze Západního Německa zavřený ve Východním kvůli politické činnosti, píše agentura AFP.
Když ho za devizy "vykoupila" SRN, což byla za studené války běžná praxe, pokračoval v manifestacích a hladovkách.
Ale dnes, říká: "Nemohu zůstávat ve svém bytě, protože se dusím. Dveře musejí být pořád otevřeny. Když vidím nějaký film z té doby, dorážejí na mě vzpomínky." Jeho děti, třicátníci, ho nechápou, připadá si jako paranoik. "Mluvit tady mi pomáhá, člověk je tu v určité obci," vysvětluje.
Všichni potřásají hlavami. Cítí se jako ztroskotanci z dob režimu, za kterým "chtěla německá společnost (po roce 1989) udělat čáru".
Ve snaze o průhlednost a o vyrovnání účtů sjednocené Německo otevřelo archivy Stasi. Každý tady má před sebou na stole "svou" složku. Jejich pročítání jitří mnohá zranění.
"To mi způsobilo největší šok," ujišťuje čtyřiasedmdesátiletá Edith Fiedlerová, která byla v dobách NDR vězněna 20 měsíců na základě "pomlouvačného udání žárlivou nevlastní sestrou".
"Teprve při četbě své složky jsem se dověděla a uvědomila si, jak moc jsem byla v nebezpečí. Byly tu plány mě zavraždit," říká.
Se slzami v očích vzpomíná na svůj "posttraumatický šok" a na to, jak jí kdysi sebrali devítiletého syna.
Jednačtyřicetiletý Daniel Fiedler poslouchá zarmouceně matku. "Stasi mi ukradla můj život," říká vzpomínaje na své zmrzačené dětství. Pak náhle umlká, přemožen bolestí.
Někteří ze skupiny, která se zrodila loni a schází se jedenkrát měsíčně v jednom sociálním centru ve východní části Berlína, zažili deprese a pokusili se o sebevraždu.
Jako Tatjana Sternebergová, které je dnes 57. Byla udána a zatčena, když připravovala útěk na Západ se svým italským snoubencem. Ani po 36 letech se z toho nedostala. "Ve vězení mě dehydrovali, byla jsem udržována v podvýživě, drogovali mě psychotropními látkami. Měla jsem svěrací kazajku," říká.
Vzpomínky tryskají na povrch. Tři roky vězení. Dva a půl pro Itala. Nemožnost znovu se v NDR setkat, dítě, rozvod a v roce 1996 internace kvůli vážné depresi, mnoha fobiím a úzkostným krizím.
"Pro nás, oběti Stasi, je problém věrohodnost. Musíme dokazovat své utrpení," uzavírá Tatjana.
"Tuto skupinu potřebujeme, abychom si navzájem věřili," dodává k tomu Edith.
Třiasedmdesátiletý bývalý špion Werner Krüger, který strávil ve vězení v NDR osm let a tři měsíce, než byl vyměněn za jiného špiona, ujišťuje, že Stasi ho navzdory všemu nedokázala "zničit".
Adama Laukse ano. Tento devětapadesátiletý Jugoslávec, který byl kdysi ženatý s východní Němkou, dostal sedm let vězení za podloudnou dopravu zboží a je stále traumatizován tím, že ve vězení skoro zemřel: "Měl jsem těžkou krizi s hemoroidy a Stasi mě odmítla dát operovat, dokud se nepřiznám. Dřepěl jsem ve vlastní krvi."
Je posedlý jednou myšlenkou - získat důkaz, že ho udala jeho bývalá žena. "Jsem si tím jistý na sto procent a to mě hryže," říká.
Jeho stále se vracející zlý sen? "Jsem v hrobě, nade mnou je skleněné víko. Pohřbili mě zaživa."
Foto: Stasi Museum Berlin, Bundesarchiv a Profmedia
