Mubárakův čas nadešel. Egyptské ulice bouří, náčelník generálního štábu jeho armády byl konzultovat ve Washingtonu, jak dál. Patriarcha na Nilu pak jmenoval starého přítele a šéfa tajné služby Sulajmána za svého zástupce-nástupce a vládu dostal na povel maršál letectva Šafík.
Manželka Husního Mubáraka už zemi faraonů opustila a odletěla do Británie, do vlasti své matky. Její manžel, také maršál letectva, vládl Egyptu třicet let za velmi pozoruhodných okolností. Celou dobu platilo v zemi s dnes osmdesáti miliony obyvatel stanné právo (to je světový rekord). Na všech úrovních se konávaly volby, ale opozice byla systematicky perzekvovaná, turisté pěstováni v bezpečnostní vzdálenosti od lidu.
Oporou režimu byla vedle silné armády střední vrstva vzdělaná většinou na Západě. V odměnu za blahobyt obvykle k poměrům mlčela („byznys" ne nepodobný Rusku a Číně).
Západ v jeho režimu viděl jistotu stability v regionu. Američany ročně přišel jejich nejbližší spojenec mezi Araby na téměř dvě miliardy dolarů vojenské a hospodářské pomoci. Byla to cena za to, že egyptští Arabové roku 1979 podepsali mír s Izraelem a spolupracovali s Židy v odhalování a likvidaci muslimských radikálů.
Mubárakovu rodinu tohle všechno už zajímat nemusí. Pouze to, kdo jí poskytne bezpečný azyl. Evropané „prohlédli" po tuniské palachiádě, kde měsíc od plamenů na těle mladé oběti zlých hospodářských poměrů musel v polovině ledna do exilu utéci klan vládce bin Alího.
Sarkozi mlčí
Jindy upovídaného francouzského prezidenta Sarkozyho tuniská a egyptská revolta rozhodila ta, že mlčí. Ostatně v jím tak halasně propagované Unii pro Středomoří (2008), slepence států EU a ostatního Mediteranea, je spolupředsedou Husní Mubárak.
Eurodiplomacie opět potvrdila, že když je někde problém, musí nedělat nic a počkat, až co řeknou za oceánem. Prezident Obama ale také neví, kam s očima. Před dvěma roky měl po Mubárakově boku zásadní projev v Káhiře o demokracii v muslimském státě. Teď si asi spočetl, že americké investice do současného režimu jsou velké a že Mubáraka není nutné vyhánět prohlášeními z Washingtonu.
Vojenský režim stabilitu udrží, staronoví vládci garantují pokračování dohod a rovnováhu v regionu. Spočívají především na dohodách a osobních kontaktech, mimo jiné s Izraelem. Kdyby se měl na Nilu změnit režim, propadl by se Izrael o tři desetiletí zpět: na severní frontě nepřátelská Sýrie, na jižní nevypočitatelný Egypt. Už teď kolují zprávy, že egyptští policisté zmizeli od hranic s Gazou ovládanou palestinským Hamasem, odnoží Muslimského bratrstva, a že jeho nábožensky založení aktivisté infiltrují do Egypta.
Kdyby se v Egyptě na Muhammadově koni Burákovi, na němž prorok letěl v noci z Mekky do Jeruzaléma, objevil archanděl Gabriel a jakýmsi zázrakem zahnal vojáky od vesel, nastaly by Izraelcům zlé časy. Ani tuniské a ani egyptské nepokoje však nejsou povstáním islamistů. S případnou svobodou politického sdružování ovšem vyniknou i partaje, které jsou výrazně antisionistické.
Jak je muslimská demokracie nevypočitatelná, ukázaly volby mezi palestinskými Araby roku 2006. Západ fandil „prozápadnímu" Fatahu, vyhrál protiizraelský Hamas - a svět odmítl volby uznat.
V pořadí jsou i jiné režimy, kde jsou vůdcové tak trochu přestárlí. Nejvíce na ráně jsou saúdští Arabové, jejichž král Abdalláh je ještě starší než Mubárak a potřetí v krátké době je v Americe na klinice. Dobrému zdraví se netěší ani o dvacet let mladší libyjský diktátor Kaddáfí, slavný v Evropě svými operetními kostýmy a velkohubými řečmi.
Opět se ukazuje, jak George Bush a jeho neokonzervativní poradci před deseti lety prohloupili. Utratili desítky tisíc životů a stovky miliard dolarů za „demokratizaci" Iráku a válku s islámským terorismem, aby vnesli do blízkovýchodní oblasti mír a pořádek. Přitom stačí Orientu ponechat jeho čas a nestojí to ani mexický půldolar velikosti kakaové skvrny - nebo tak nějak to říkal Limonádový Joe...
