Belgický premiér Guy Verhofstadt (54) dnes v reakci na prohru v nedělních volbách podal s celým kabinetem demisi. Jaká je vizitka muže, kterému připadl na osm let nelehký úkol vést vnitřně rozpolcenou Belgii?
Vlámskému liberálovi Guy Verhofstadtovi, který byl belgickým premiérem od roku 1999, nelze upřít zásluhu na tom, že se během jeho vlád podařilo zbavit Belgii image nemocného muže Evropy.
V roce 1993 totiž dosáhl její státní dluh téměř 140 procent HDP. Šlo o neblahý důsledek kompenzační politiky, kdy při velkých investicích ve Flandrech byla stejná částka vynaložena i ve Valonii a naopak, jeden z paradoxů způsobených rivalitou těchto dvou regionů.
Verhofstadtova strana vlámských liberálů a demokratů (VLD) vyhrála volby v roce 1999 díky skandálu s potravinami, který stihl předchozí vládu.
Vládní koalice, již vytvořil, byla unikátní tím, že v ní poprvé od roku 1958 chyběli křesťanští demokraté a naopak nově zasedli zelení.
Zpočátku pro něj byla situace příznivá a ekonomický růst mu umožnil zvýšení sociálních dávek a snížení daní. Po roce 2001 však došlo k ekonomickému propadu a i přes Verhofstadtovy snahy o zvýšení růstu ekonomiky za současného zachování belgického sociálního státu došlo k růstu nezaměstnanosti.
Verhofstadt se tedy soustředil na evropskou a zahraniční politiku. V roce 2000 stál v čele ostrého protestu čtrnácti evropských vlád proti nové vládě s účastí Svobodných Jörga Haidera v Rakousku (tzv. válka rakouská).
Během irácké krize v roce 2002 a 2003 se Verhofstadtova Belgie postavila na stranu Německa a Francie proti Spojeným státům. Verhofstadt figuroval také jako jeden z kandidátů na následníka Romana Prodiho ve funkci předsedy Komise, ale odmítli ho italský a britský premiér Berlusconi a Blair, američtí spojenci.
Po volbách v roce 2003, kdy se Verhofstadtovi podařilo sestavit koalici až po dlouhém vyjednávání, musel čelit jedné vnitřní krizi za druhou.
Na podzim 2005 se mu přesto podařilo navzdory opozici a odborům úspěšně dojednat „Generační pakt“, týkající se zaměstnání a sociálních reforem.
Již z výsledku regionálních voleb v roce 2006 však bylo zřejmé, že voliči se od strany VLD odklánějí, obecně se mluvilo o „únavě“ z vládní koalice. Tento trend pak stvrdila prohra v nedělních volbách. Již teď je však zřejmé, že o nic snazší situaci ve snaze o sestavení funkční vlády nebudou mít ani jeho nástupci.
Foto: AP
