Víte, jak někteří lidé přezdívají České republice v Bruselu? Bohužel i velmi nepěkně „ta černá díra vedle Polska". Zatímco obvykle všichni vědí, co Poláci chtějí, Češi, pokud nedoje na jasná témata šíření demokracie na Kubě či v Bělorusku, jsou méně zřetelní, a tedy i hůře předvídatelní.
Poláci v posledních letech vedli v neoficiální soutěží Evropské unie o největší potížisty. Zato obvykle všichni věděli, co chtěli. Za svým si za dob vlády dvojčat Kaczyńských šli důsledně s vědomím váhy velké země. Nadělali si tím hodně zlé krve, ale také jistý respekt.
To Češi obvykle v minulých letech mlčeli, a pokud se ozvali, pak nečekaně na poslední chvíli, bouchali do stolu s tím, že neustoupí... a nakonec se obvykle spokojili s více či méně kosmetickou změnou. Podobný vývoj lze nejspíš očekávat i u lisabonské smlouvy.
Naposledy o sobě dali Češi vědět v těchto dnech, kdy se projednávalo zavedení takzvané modré karty. Jde o evropskou obdobu americké zelené karty, která by měla kvalifikovaným pracovníkům z třetích zemí umožnit pobyt a legální práci v Evropě a zároveň zemím Evropské unie pomoci řešit kritický nedostatek pracovních sil.
Projekt takzvané kontrolované migrace navrhla Evropská komise a nyní se už dostal do finálního rozhodování na stůl členských států. Na poslední chvíli se však se zásadní výhradou vystoupila česká vláda. Neříká z principu ne modrým kartám. Ale je ochotna na jejich zavedení přistoupit až tehdy, kdy padnou vnitřní překážky pro občany nových členských zemí, kteří chtějí pracovat v Německu, Rakousku či Dánsku.
Tento český argument je platný a oprávněný. Vždyť díky modrým kartám by se lidem z mimoevropských zemí umožnil volnější přístup na evropský trh, než mají dnes například Češi, Poláci či Slováci.
Problém je ale v tom, že se čeští ministři ozvali až téměř ve finále, tedy v době, kdy ambiciozní francouzská vláda stojící v čele EU dotahuje nejrůznější politiky a směrnice. A Francouzi samozřejmě nesou tento nečekaný český šprajc nelibě.
Lze samozřejmě poznamenat, že je lepší svůj názor řici teď než nikdy. Platná je také otázka, proč se nepokusit zažitý establishment „staré" EU, která často unii považuje stále hlavně za svoji hračku, nebortit. Však to také současná vláda s gustem dělá.
Bohužel ale v Bruselu, kde se dohody mezi 27 členy uskutečňují složitě a zdlouhavě, to chodí jinak.
Rebelující hráč, navíc ještě menších rozměrů, porušující pravidla hry toho obvykle mnoho nezíská, pokud není konzistentní, předem nevyjednává a nesnaží se získat spojence. Zejména pak v době, kdy ho jen několik měsíců dělí od chvíle, kdy se sám chopí vedoucích otěží nad Evropskou unií, jako právě Česká republika zkraje příštího roku.
České vládě nelze na druhou stranu upřít snahu dostát stále nenaplněnému předsevzetí o Evropské unii jako jednom velkém prostoru bez bariér. Také proto si za svůj hlavní slogan během předsednictví Praha zvolila heslo „Evropa bez bariér". A proto také nyní na první pohled logicky vyrukovala s argumentem, že je třeba odstranit stávající překážky bránící lidem hledat si kdekoli v Evropě práci.
Stejně tak chce během své vlády bojovat s přebujelou bruselskou byrokracií. I tady však může tato snaha rezonovat ne nutně pozitivně. Česko totiž paradoxně patří k zemím, kde je v rámci EU vůbec nejsložitější zřídit firmu. O to hůř se bojuje, pokud někdo káže pít vodu a sám pije víno.
Foto: tisková služba Evropské komise
