Eurovolby bojují s nezájmem lidí: Vždyť čas má i vrah

Hodně úporně přežívající klišé. Od dnešního dne do 7. června se ve 27 členských zemí Unie volí 736 poslanců Evropského parlamentu (EP). Ale nejtěžší boj, který na mnoha místech svádějí uchazeči o křesla v Bruselu a Štrasburku, je s nezájmem voličů. Přitom EP hraje stále významnější roli.

Vypadá to, jako by se zastupitelé lidu v orgánech Evropské unie pohybovali v začarovaném kruhu. Jejich váha při vytváření zákonů sedmadvacítky je stále větší, současně jim veřejnost věnuje stále menší pozornost. 

Už jen sama skutečnost, že parlament "zastupuje" zhruba půl miliardy lidí, z nichž má zhruba 375 milionů právo volit, by měla vzbuzovat ohromnou pozornost a zájem všech, jichž se to týká. Pravdou je ale spíše opak.

Účast na eurovolbách klesá postupně už tři desítky let. Za nezájmem voličů je dle dlouhodobých průzkumů hlavně to, že europarlament je spíše jen žvanírna bez skutečných kompetencí.

A dále, že politici a úředníci v Bruselu, v případě parlamentu rovněž ve Štrasburku, jsou příliš vzdáleni občanům.

Místo toho, aby byli skutečnými zástupci lidu, protiváhou bruselských byrokratů, Evropské komise (EK) a tajné diplomacie členských zemí, starají se s oblibou o věci, které nemají se zákonodárstvím unie moc společného. A to už nemluvíme o dlouhé řadě skandálů, jejichž častým mottem byla hrabivost a starost o nejrůznější, v očích veřejnosti nezasloužené výhody.

Podobné výtky nejsou jen vycucané z prstu. Třebaže kritiku parlamentu provázejí také různá klišé, proti nimž se zdá téměř marné bojovat.

Moc europolanců dále zvětší lisabonská smlouva

Důležitější by ale pro občany unie mělo být, že s každou reformní smlouvou přebírá EP další a další kompetence. Pokud vstoupí v platnost lisabonská smlouva, získají europoslanci ještě větší moc. Na roveň zástupců členských zemí budou například poslanci postaveni při (spolu)rozhodování o věcech z oblasti justice a vnitřních věcí.

Pokud by ale nezájem veřejnosti o Evropský parament pokračoval v dosavadním trendu, mohl by už v blízké budoucnosti dosáhnout bodu, kdy by byla zpochybněna jeho demokratická legitimita - byť jen formálně.

Letité heslo, že parlament musí získat větší moc, aby byla EU demokratičtější, už zjevně příliš neplatí. Alespoň ne v očích občanů, domnívají se některé think-tanky v Bruselu. Když analyzují rozevírající se nůžky mezi fakty a vnímáním, docházejí k závěru, že pro rozšířené ignorování EP občany unie existují nejen strukturální příčiny, ale rovněž takové, které si parlament takzvaně nadrobil sám.

Ke strukturálním důvodům patří hlavně skutečnost, že voliči nemůžou rozhodnout o ničem "hmatatelném". V národních volbách závisí výsledek často na tom, kdo sestaví příští vládu, anebo bude (spolu)určovat její politiku. Hlavní roli v kampaních hrají osobnosti, ne partajní programy, což zvyšuje jejich zajímavost.

Příkladem může být též čerstvá vajíčková kauza v české kotlině.

Na politiku EU nemá můj hlas žádný vliv, myslí si mnozí

Voliči do EP můžou svým hlasem ovlivnit především jen rozložení vah v politických skupinách a frakcích. Už žádný vliv nemají občané na volbu prezidenta Evropské komise, ba ani jednotlivých komisařů.

A dále: protože voličům chybí hmatatelná, atraktivní perspektiva unie, orientují se při svém rozhodování podle momentálních poměrů v té které členské zemi. Volby do EP jsou tak většinou jakýmsi účtem, mnohdy spíše zúčtováním, vystaveným domácím politickým elitám.

Dalším už vousatým klišé ohledně EP je, že poslanci EU jsou jen či především prodlouženou rukou jednotlivých národních zájmů. I tyto představy jsou ale často vzdáleny realitě. Hlavně ve velkých stranických rodinách - u konzervativců, socialistů a liberálů - hlasují poslanci výrazně častěji podle partajních linií, a ne podle zájmů svých domovin.

Frakční disciplíně se podrobili poslanci z nových členských zemí včetně Česka ve stejné míře, jako to praktikují poslanci ze zemí starých. Výjimky, lze-li to tak nazvat, přirozeně existují. Kvůli své nečastosti ale nejednou doslova trčí nad europoslanecký povrch.

Sledování práce a vystoupení poslanců v plénu vypadají pro zainteresovaného občana dosti nudně. Důvodů je více, v první řadě jsou to především mnohojazyčnost a relativně krátká plenární zasedání.

To má ale na straně druhé své dobré důvody, už kvůli velkému množství 785 poslanců (v novém paramentu jich bude 736). A mnohojazyčnost? To je posvátná unijní kráva, kterou si sedmadvacítka hýčká.

Mnohojazyčnost a časový tlak vedou ale k tomu, že se v parlamentu přednášejí zpravidla jen krátká, písemně připravená prohlášení. U mnoha složitých témat to ostatně ani jinak není možné. Skutečné debaty se vedou jen zřídka.

Až příliš moc zákulisních pletich

Podle příslušných studií v zatím poslední legislativní periodě (2004 až 2009) zesílil v EP trend, který ještě více zmenšuje jeho atraktivitu navenek. S novými kompetencemi a se stále větším pracovním vytížením se drtivá většina práce, rozumí se tím i debaty, dělá v zákulisí mimo plénum. Práci to rozhodně zefektivnilo.

Velmi dobře je to vidět na schvalování návrhů zákonů. V legislativní periodě 1999 až 2004 jich bylo v prvním čtení schváleno jen zhruba 30 procent. Za uplynulých pět let to bylo už přes 60 procent!

Má občan tleskat? Ano i ne. Konkrétně to totiž znamená, že se zdvojnásobilo množství neveřejných, neformálních dohod mezi parlamentem, členskými státy a komisí EU. Tím se těžiště moci přesunulo ve prospěch těch, kteří v zákulisí vyjednávají kompromisy.

Rozhodnutí se stále častěji připravují bez veřejné debaty a parlamentní plénum je zde rovněž stále častěji vlastně jen k tomu, aby dohodnuté kompromisy odkývalo. To je svým způsobem dost nebezpečný trend.

Sami poslanci jsou si ho vědomi. Někteří z nich už déle otevřeně varují, že tato praxe vážně poškozuje EP v očích veřejnosti.

Nyní se diskutuje o novém pravidle, podle něhož by neformálním jednáním měly předcházet diskuse v plénu, veřejná kontroverze. Jak to ale dopadne, zůstává otevřené. I tady se ale ve vztahu k veřejnosti skrývá nebezpečí. Pokud se totiž začne více veřejně debatovat, opět nejspíše zesílí výtky o „žvanírně".

Když si čas na hlasování najde i vrah se sekyrou...

Problémy unijní politiky, respektive EP, ve vztahu k půlmiliardě občanů se viditelně odrazily také v přípravě volební eurokampaně. Vše v době, kdy Evropskému parlamentu důvěřuje podle průzkumu jen 52 procent občanů.

Národní kandidáti jsou všeobecně velmi málo známí za hranicemi své země (pokud nejde o extrémy), chybějí polarizující domácí problémy... Je obtížné najít témata, která by stejnou měrou zaujala a současně i pobavila Němce, Řeka i Čecha. Mobilizace voličů pro „evropská témata" je velmi obtížným úkolem.

Unijní píároví experti zdůrazňují, že je třeba voličům ukázat, proč jsou Evropa a volby do Evropského parlamentu důležité. Důležitost má dva hlavní rozměry. Zaprvé se musí dotýkat osobního života voliče, zadruhé musí mít občan volbu.

Unie k tomu na svých společných volebních plakátech zvolila deset témat s konkrétními alternativami a jednotlivé státy si z nich můžou vybrat ty, které jejich voliče nejvíce oslovují.

Občan tak vybírá například mezi pevností a otevřenými hranicemi, atomem a alternativní energií, běžnými potravinami a bio, finančními trhy v podobě lvů a krotkých koček...

Divácky (voličsky) poměrně úspěšnými se ukázaly některé filmové spoty. Patří k nim i ječící blondýna prchající před vrahem se sekyrou. Motto: „There's always time to vote".

Když si čas na hlasování do Evropského parlamentu najde i zločinec, tak abyste si ho nenašli i vy...

(při psaní materiálu využil autor studie z Centre for European Policy Stuidies a European Policy Centre)    

Foto: ČTK/AP, Evropský parlament a Evropská komise