Do ospalého městečka Srebrenica míří vždy začátkem léta desítky tisíc poutníků. Připomínají si největší poválečný masakr v Evropě, kdy v roce 1995 bosenští Srbové povraždili přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Je tu příliš mnoho slz, smutku a vzdoru: srbského premiéra odsud lidé před dvěma lety hnali sprškou kamení. Zdaleka nic prý není zapomenuto.
Aby se 11. července, přesně na výročí 22 let starých událostí, člověk vůbec dostal k památníku, musí přijet hodně brzy ráno. Jinak na celé hodiny uvázne v koloně na jediné příjezdové silnici a potom ještě musí jít dlouhé kilometry pěšky. Teplota šplhá ke čtyřicítce, a tak si lze o něco lépe představit, co prožívali ti, kteří bez vody, pod širým nebem a často i za dělostřelecké palby bojovali o holý život.
V červenci 1995 tu bosensko-srbští ozbrojenci nejdřív zaútočili na bezpečnou zónu vyhlášenou OSN kvůli ochraně muslimských civilistů. Tři stovky nizozemských vojáků, kteří měli zónu chránit jen s lehkou výzbrojí, nemohli proti 15 000 bojovníků s děly a tanky dělat vůbec nic. Ženy a děti bosenští Srbové odvezli autobusy a nákladními auty k linii fronty do Tuzly, muže od 12 do 75 let odváděli do provizorních táborů a popravovali.
V seznamu obětí ze Srebrenice je 8373 jmen, najít v masových hrobech se však podařilo zatím něco přes šest tisíc. Každý rok lidé objeví další ostatky, ty bývají podle možností identifikovány a pohřbeny právě 11. července v den srebrenického výročí. Letos se tak u památníku shromáždilo 71 zeleným suknem potažených rakví, kolem nich příbuzní, kteří se přišli naposledy rozloučit se svými blízkými.
Bezmála dvaadvacetiletá Sajdeta Suličová byla mezi nimi jednou nejmladších. "Mám tam tatínka, nikdy jsem ho neviděla," vypráví později, když zapadlo slunce a dusná, žalem naplněná atmosféra se trochu uklidňuje. O srebrenickém masakru ví už jen z vyprávění. Narodila se několik dnů po událostech července 1995, její matce se podařilo odjet z obklíčené enklávy Srebrenica těsně před tím, než se ji vedení bosenských Srbů rozhodlo etnicky vyčistit. Co se stalo s tatínkem, se nikdy nedozvěděla. Prostě zmizel. Až teď dostala rodina zprávu, že se v masovém hrobě nedaleko odtud našly jeho ostatky. "Jsou to tři malé kůstky, ale pro nás mají obrovský význam. Konečně ho můžeme důstojně pohřbít, víme, kde leží," povzdechne si dívka.
V době mimo připomínku červencových událostí je Srebrenica ospalým, až polomrtvým městečkem, které se nijak nevymyká z koloritu Bosny a Hercegoviny. Obydlena je asi tak polovina domů, stopy po ohni a kulkách jsou vidět všude, přestože od posledních bojů uplynulo 22 let. Nad malým náměstím se tyčí věž pravoslavného kostela a dva minarety. Hlas imáma právě svolává k večerní modlitbě a k mešitě se schází hrstka lidí, většinou mladých mužů nanejvýš kolem třicítky.
V kavárničce, která patří k srebrenickému kulturnímu centru, má hospodský obrovské zásoby černohorského vína Vranac, plnou lednici piva a pod barem rakiji. Sem chodí poklábosit místní Srbové, jeden ze štamgastů hlasitě zdraví každého, kdo prochází kolem, zatímco jiný stálý host, válečný veterán s dřevěnou nohou, potetovaný na rukou obrovskými křesťanskými kříži, tiše popíjí v rohu.
Hasim Sulejmanović je jedním z hrstky lidí, kteří zajetí přežili. Do Srebrenice jezdí každý rok, pomodlit se za ty, kteří měli méně štěstí než on. Bosenští Srbové ho odvezli do tábora v Batkovići, ale nepopravili. Proč, dodnes sám neví. "Z naší skupiny většinu naši věznitelé vyměnili za zajaté Srby ze speciálních jednotek," říká. "Bití tam bylo na denním pořádku, byli jsme bez přikrývek, s minimem jídla a vody. Ne všichni to přežili, byla to vlastně jedna obrovská náhoda," dodává.
"U nás, stejně tak třeba i v Chorvatsku, váleční zločinci nerušeně působí v armádě, policii, ve státním aparátu," míní bělehradský aktivista Mirko Medenica. Do Srebrenice přijel s organizací Ženy v černém, která proti balkánským válkám protestuje už od začátku devadesátých let. Mimo jiné i za srebrenický masakr dostal loni v březnu od Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii čtyřicet let vězení někdejší lídr bosenských Srbů Radoslav Karadžič, velitel Zdravko Tolimir odešel s doživotím, Radislav Krstić má 35 let, u Ratka Mladiče se vynesení rozsudku očekává v listopadu. Naopak osvobozen byl v Haagu bosenskomuslimský velitel Naser Orić, pro něhož žaloba požadovala 18 let vězení za jeho nájezdy na srbské vesnice doprovázené podobnými excesy, jako dělali Bosenští Srbové.
* Jak vraždění ve Srebrenici začalo a proč se vášně nepodařilo včas zastavit?
* Skutečně selhali vojáci nizozemského kontingentu, kteří měli bosňácké civilisty chránit?
* Proč se ve Srebrenici nepronášejí politické projevy?
* Co si o potrestání viníků myslí lidé ze Srebrenice a příbuzní obětí?
ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A CELÝ TEXT ČLÁNKU NAJDETE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 17. ČERVENCE 2017.
