Můžete ho nesnášet, může vám být protivný, ale Nicolas Sarkozy je bezesporu politik, který přitahuje zájem jako magnet. O to menší pozornost zato on věnuje lidem, kteří za ním přijeli třeba až z Latinské Ameriky a jsou to šéfové politicky spřízněných stran.
Před několika dny se v Paříži konalo setkání zástupců pravicových stran působících v různých zemích světa. V Elysejském paláci byla pro ně nachystána velká recepce. Připraven byl i řečnický pultík s mikrofonem, kde měl francouzský prezident promluvit k hostům.
Minuty plynuly a Sarkozy stále nikde. Čas určený projevu už dávno plynul, když se hlava Francie zjevila v sále. S několika nejbližšími lidmi si potřásl rukou a během několika vteřin zase beze slova zmizel.
Hosté nechtěli věřit, že tím setkání s prezidentem končí, a doufali, že se vrátí. To už ale nebylo v Sarkozyho plánech. „Přišel za mnou jeden z kolegů, ať se jdu na něco podívat k oknu.
Tam dole, v zahradách paláce, joggoval v teplákách, zatímco jím pozvaná společnost na něho stále čekala. Bylo to neuvěřitelné," popsal mi situaci jeden z účastníků.
To evropští poslanci zasedající ve Štrasburku se v těchto dnech dočkali plné Sarkozyho pozornosti.
Pravda, jeho více než třicetiminutový projev na půdě Evropského parlamentu byl opakováním známých plánů, kterých chce Sarkozy dosáhnout za svého předsednictví Evropské unii. Ale zívání politiků v poslaneckých lavicích začalo až na samotném konci.
Projevy ostatních, ač mnohem kratší, byly s čestnými výjimkami podstatně nudnější.
Sarkozy přijel do Štrasburku rovnou ze summitu nejbohatších zemí světa G8, které se konalo v Japonsku. Mnohahodinový let mu však bezbřehou energii nesebral.
Před sebou měl papír s body svého projevu, ale takřka ani jednou se na ně nepodíval. Rozhazoval rukama, krčil obočí a jeho pohled byl plný odhodlání. Když potřeboval něco zdůraznit, sepjal směrem vzhůru prsty a neposedně těkal po obecenstvu.
Francie sedí v čele Evropské unie v době, kdy je prý v krizi. To proto, že Irsko odmítlo v referendu lisabonskou smlouvu. Paříž si pro toto své období nachystala velké plány. A Sarkozy, který touží zanechat po sobě v historii Evropy stopu, z nich nehodlá slevit.
Zažila jsem už sedm předsednictví. Sarkozy je ale Sarkozy, a nikoli strnulý finský premiér Vanhanen či učitelský rakouský exkancléř Schüssel.
Jediný, kdo se z politiků Sarkozymu svou uhrančivostí vyrovná, je nyní už bývalý britský premiér Tony Blair. Do čela Evropské unie se paradoxně postavil v podobně „krizovou" dobu. Bylo to v červenci 2005 těsně po propadu evropské ústavy poté, co ne řekli Francouzi a Nizozemci. I on tehdy vyzýval ke změnám, které by Evropskou unii zmodernizovaly tak, aby odolala všem tlakům vnitřním či vnějším.
Blair rok nato rezignoval na post premiéra a už toho mnoho nedokázal, spíše se těžce vyrovnával s nepříjemným odkazem nepovedené války v Iráku. Sarkozy je naopak na počátku své kariéry evropského státníka. Stále ještě potřebuje dokázat, že není jen velkým řečníkem, který se jen pár měsíců po seznámení oženil s atraktivní exmodelkou. Jinak se do školních učebnic příliš nezapíše.
Foto: AP a tisková služba EP
