Historická skutečnost
Jak Židé po válce utíkali do Německa

Německo, které vyvolalo holocaust, se po válce stalo paradoxně útočištěm statisíců Židů, prchajících před násilím a antisemitismem z východní Evropy. O této málo známé historické skutečnosti píše nová, výbušná kniha dvou německých novinářů.

Už název knihy Jak Židé utíkali do Německa. Zapomenutá kapitola poválečných dějin může u neinformovaných čtenářů vyvolat minimálně pochybnosti. A přece podle autorů textu, novinářů Heinze Petera Föhrdinga a Heinze Verfürtha, nejde o žádné zkreslování historie. Právě naopak. Bezprostředně po druhé světové válce se do Německa skutečně přestěhovalo kolem 300 tisíc východoevropských Židů, kteří hledali v zemi útočiště před antisemitskými výpady v jejich domovských zemích.

Židé, kteří přežili holocaust a pobyt v nacistických koncentračních táborech, se totiž po návratu domů v mnoha případech nesetkávali se vstřícným přijetím. Autoři knihy na základě historických dat odhadují počet útoků na Židy jen v poválečném Polsku na stovky až tisíce. Nejhorší z nich byl pogrom v městečku Kielce, při němž dav připravil o život 42 Židů, včetně žen a dětí. Záminkou měla být podle serveru holocaust.cz výpověď místního chlapce, který si vymyslel historku o tom, že byl unesen a vězněn ve sklepě domu, obývaného židovskými obyvateli.

"Událost v Kielci zůstává smutným záznamem o otevřeném nepřátelství vůči Židům v poválečném Polsku," píší autoři knihy. K útokům na Židy došlo už v červenci 1945 například také v Krakově, a to na základě nevyjasněného obvinění židovské ženy z únosu křesťanského dítěte. Projevy antisemitismu se přitom netýkaly jen Polska, ale i některých dalších východoevropských států.

Už v prvních poválečných měsících tak začal "exodus", který si během války zřejmě nikdo nedovedl ani představit. Statisíce Židů hledaly v obavě před dalšími antisemitskými výpady ochranu v Německu, jehož bývalé nacistické vedení vyvraždilo kolem šesti milionů lidí židovského původu. Na německém území se tak setkávali s mnoha Němci, kteří uvěřili hitlerovské propagandě a přímo či nepřímo přispěli ke smrti či utrpení jejich příbuzných či známých.

Jak ale autoři knihy připomínají, Židé neutíkali do "náruče Němců", ale spíše pod ochranu západních okupačních mocností, které jim v okupovaných částech Německa zaručily bezpečnost. Vůbec nejvíc z 300 tisíc východoevropských Židů odešlo do americké okupační zóny. Zejména v okolí Mnichova vyrostlo několik židovských sběrných táborů, které mohly, opět paradoxně, připomínat někomu nacistické koncentrační tábory z doby nacismu. Ovšem s tím rozdílem, že tábor nesloužil k likvidaci jeho obyvatel, ale k jejich ochraně.

Židé měli v těchto táborech vlastní samosprávu, policii, pořádali bohoslužby a vydávali noviny. "Tak začal nový život mnoha Židů uprostřed Německa. Bezpečně, ale odděleně od místních ploty a zdmi," píší autoři knihy. I když životní podmínky v táborech byly těžké, některým židovským pamětníkům, citovaným v knize, připadal tábor jako ráj. "Našli v něm totiž to nejdůležitější, tedy bezpečnost," píše se v knize.

Ani Němci však rozhodně židovské uprchlíky nevítali. Země byla v troskách, navíc se musela vypořádat s přistěhovaleckou vlnou milionů Němců vyhnaných z Česka a dalších států. Každý další uprchlík představoval v době hladu a všeobecného nedostatku nevítanou zátěž.

Židé však ve sběrných táborech na území Německa nezůstali dlouho. Většina z nich odešla postupně nejprve do Palestiny a pak do nově založeného státu Izrael. Část obyvatel sběrných táborů se však rozhodla, že začne nový život v Německu.

Heinz Peter Föhrding a Heinz Verfürth nejsou prvními autory, kteří se v posledních letech rozhodli zmapovat tuto málo známou kapitolu poválečných dějin. Jejich kniha je ale podle některých německých médií dosud nejobsáhlejším a nejdetailnějším pokusem popsat osud mnoha evropských Židů, kteří se po návratu z nacistických koncentračních táborů ocitli kvůli přetrvávajícímu antisemitismu znovu na útěku. A našli paradoxně útočiště v zemi, která pod vedením nacistů plánovala jejich úplné vyhlazení.