Jsem kobliha, řekl Kennedy. Co řekne německy Obama?

Nikoho z prezidentů USA si Berlíňané nezamilovali tak jako JFK Před pětačtyřiceti lety přichystaly statisíce Západoberlíňanů bouřlivé přivítání Johnu F. Kennedymu. Jeho věta "Ich bin ein Berliner" vstoupila do historie. Od války v Iráku zavládl na ose Berlín-Washington chlad a někdejší šéf Pentagonu pronesl slova o "staré Evropě".

Po nástupu kancléřky se vzájemné vztahy poněkud oteplily, alespoň na oficální úrovni.

Když krátce po půl desáté ráno 26. června 1963 přistál boeing amerického prezidenta na letišti v Berlíně, bylo větrno a pod mrakem. Už jenom poměrně chladná uvítací ceremonie pod taktovkou ochranných (dříve okupačních) mocností dala tušit, že vztahy mezi USA a spolkovým Německem nejsou nejlepší.

Dva roky předtím totiž Spojené státy odmítly zabránit hrozbou vojenské síly stavbě berlínské zdi. Rozdělení města přijal Bílý dům jako cenu za svobodu a bezpečnost ("strategie míru"). Němci si se skřípěním zubů museli zvykat na realitu. Po ceremonii se ale obloha rozjasnila a elegantní limuzína Johna Fitzgeralda Kennedyho se vydala do ulic západního Berlína. Náhle bylo všechno jinak.

Spanilá jízda městem

Trasu amerického prezidenta lemovaly stovky tisíc Berlíňanů a jeho vůz se chvílemi jen těžko prodíral hromadami květin a konfet. Kennedy doprovázený kancléřem Konradem Adenauerem a západoberlínským starostou Willym Brandtem byl z bouřlivého přijetí jako v transu, vzpomínají pamětníci.

Nehledě na diplomatický chlad mezi Bonnem a Washingtonem, Berlíňané dobře věděli, komu hlavně vděčí za svobodu a demokracii.

Sedmihodinová cesta městem s několika zastávkami, například u Braniborské brány, kterou komunistický režim NDR "zneprůhlednil" obřími rudými vlajkami, vyvrcholila Kennedyho projevem u schöneberské radnice, kde dvě stě tisíc lidí skandovalo pět minut bez ustání jeho jméno.

Prezident jako by odhodil státnickou obezřetnost uplynulých měsíců, během nichž se snažil nijak neprovokovat Nikitu Chruščova v Moskvě, a na několik minut se stal téměř lidovým tribunem hájícím západní hodnoty. Nadšení lidí dostoupilo vrcholu, když Kennedy na závěr své řeči pronesl německy: "Jsem Berlíňan" (Ich bin ein Berliner).

"Bylo to jeho náhlé, spontánní přání," vzpomíná tlumočník Robert H. Lochner, jenž mu historický výrok přepsal před projevem do angličtiny, aby jej správně vyslovil.

JFK bez konkurence

Když se zjevně dojatý Kennedy loučil vpodvečer na letišti s hostiteli, řekl Adenauerovi, že svému nástupci v úřadě nechá vzkaz na časy, kdy by klesal na mysli. Vzkaz měl obsahovat pouhá tři slova: Odjeď do Německa!

Od roku 1963 bylo v Berlíně šest amerických prezidentů, Kennedyho triumf už ale nikdo z nich nezopakoval. Ne že by se nesnažili: už proto, že rozdělený Berlín jako důležitý symbol studené války nebyl pro šéfy Bílého domu nikdy jen tak ledajakým městem. Většina z nich se pokoušela i o historické výroky, třeba Ronald Reagan roku 1987 ("Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď!").

Při návštěvě Richarda Nixona roku 1969 měli berlínští školáci poprvé a naposledy "státnické" volno. Asi nejvlažněji, za doprovodu protestů, byl loni Berlíňany přijat George Bush, který se většinou pohyboval s masivní ochrankou v téměř liduprázdné vládní čtvrti a poté sám přiznal, že z města příliš neviděl.

Foto: AP, Priofimedia a archiv