Záležitosti španělské politiky se poprvé začaly dotýkat krále. Avšak panovník, tmelící prvek demokracie v zemi od pádu frankismu, není člověk, který by se sklonil před problémy, napsal francouzský deník Le Figaro.
Jeho instinkt jej zmýlí jen velmi zřídka. Don Juan Carlos velmi brzy vycítil, že se cosi zvrtlo. Země dál podporuje svého panovníka, ale vznikla trhlina. Tu je naléhavě třeba zaplnit. Král se do toho pustil. Veřejně obhajuje monarchii, pořádá více oficiálních akcí, a když to považuje za nezbytné, udeří i pěstí do stolu. Má vřelou španělskou krev a vede jej zdravý hněv proti nespravedlivosti kritiky, jíž je vystaven. Ve své kanceláři ve druhém patře paláce Zarzuela si Juan Carlos uvědomil nebezpečí. To spíše než od mladých katalánských separatistů, kteří pálí jeho portrét, od baskických nacionalistů nebo od Občanského svazu pro republiku, jehož vliv je téměř mizivý, hrozí od části pravice, která se staví proti "občanskému socialismu" Josého Luise Zapatera. Ten od roku 2004 vede jakousi kulturní revoluci, v níž na prvním místě stojí radikální liberalizace mravů a v pozadí takzvaný zákon historické paměti, jehož cílem je uznat a rozšířit práva obětí občanské války a frankismu.
Lidová strana vytýká premiérovi, že otevřel Pandořinu skříňku frankistické epochy. Biskupská konference neskrývá své nepřátelství vůči opatřením, jako je legalizace sňatků osob stejného pohlaví. Protože král nic neříká, stává se terčem kritiky. Není to ovšem muž, který by rezignoval. Na útok předního hlasatele rozhlasové stanice COPE, který požadoval jeho abdikaci, reagoval hned. A požádal madridského arcibiskupa Antonia Maríu Ruoka Varelu, aby se méně modlil za monarchii a více se staral o rádio, které spadá pod biskupskou konferenci.
Juan Carlos má, stejně jako všichni španělští Bourboni, nezdolný temperament. Za režimu generála Franka patřilo k dobrým mravům říkat o královské rodině to nejhorší. Juan Carlos by se rád i ve svém věku - 5. ledna mu bude 70 let - těmto drzounům postavil. Ale postavení šéfa státu mu to zakazuje. Umožňuje mu však říkat, co si myslí: monarchie přinesla Španělsku tři desetiletí růstu a stability. Král netvrdí, že byl jediným architektem demokracie, ale uvědomuje si, že byl jejím ústředním pilířem. Někdy, když zavře oči a natáhne své dlouhé nohy před krbem, rekapituluje minulost. Stejně jako kočka má několik životů. Postupně byl smutným dítětem, které bylo od osmi let věku odděleno od rodičů a muselo se vydat studovat do švýcarského Fribourgu a pak do Madridu; melancholickým princem, který byl ve stínu Franka považován za prosťáčka; mužem Prozřetelnosti, když se ti, kdo si přáli návrat frankismu, pokusili 23. února 1981 zmocnit se násilím moci.
Od té doby je Juan Carlos považován za uctívaného monarchu triumfujícího Španělska, které se do něho zamilovalo. To mu ovšem nestačilo, získával si úctu Španělů profesionálním přístupem. Věděl, že nic není natrvalo. Především ve Španělsku, kde přísaha věrnosti králi začíná slovy: "My, kdo jsme stejné ceny jako vy, přísaháme věrnost vám, který nevážíte více než my."
Na Juana Carlose se štěstí smálo často. Má dar, že je umí uchopit v letu, ba dokonce vyvolat. Mohlo by ho opustit? Prozíravý král si uvědomuje, že s blížícími se parlamentními volbami - konají se příští rok v březnu - je politické ovzduší stále bouřlivé. Jako dobrý námořník se nepohody nebojí. Stejně jako všichni vojáci ovšem nesnáší zmatky, zvláště mohou-li s sebou strhnout trůn. Za Felipa Gonzáleze nikoho blízké vztahy krále se socialistickým premiérem téměř neudivovaly. Nedostatek vřelosti ve vztahu k lidoveckému premiéru Josému Maríovi Aznarovi nikomu neušel, ale také nikoho příliš nevzrušoval. Rozumělo se samo sebou, že král stojí nad stranami a tábory. Ať chce či nechce, musí nyní Juan Carlos konstatovat, že na něho padlo podezření. Že totiž dává přednost socialistům Josého Luise Zapatera a že koruna, byť mlčky, podporuje jeho reformy. Takové obvinění považuje šéf státu za nepřípustné, protože zpochybňuje sám smysl jeho života: obnovit a zakořenit monarchii tím, že se stane panovníkem všech Španělů. Pro Juana Carlose to je čestný dluh, jehož se může zhostit jedině tak, že předá korunu synovi. Pokud se tak nestane, bylo všechno nadarmo. To nemůže připustit. Podobně jako v roce 1981 oblékl svou uniformu, aby se bil. Nepřítelem mu nyní není nějaký důstojník Civilní gardy, nýbrž celá jedna část Španělska, kterou musí přesvědčit. Ta, která odmítá "občanský socialismus".
Foto: AP
