Most přes řeku symbolizuje rozdělení Kosova. Deset let po válce tu Albánci i Srbové žijí ve vlastních komunitách na opačných březích Ibaru. Na druhou stranu se bojí přejít jak jedni, tak druzí.
VÍCE FOTOGRAFIÍ: ZDE
Kosovská Mitrovica leží na hranici srbské enklávy v severním Kosovu. Na jihu města žijí Albánci, na severu Srbové. Život tu dělí řeka Ibar.
V jižní části města se v neděli od rána slaví. Všichni očekávají, že premiér Hashim Thaçi v podvečer vyhlásí nezávislou kosovskou republiku. I přes lezavý mráz a nepříjemný vítr jsou ulice plné aut a lidí, kteří mávají červenou vlajkou s černým orlem.
Americké barvy jsou také všude. Halí se do nich děti, vlají za dodávkami nebo visí z domů a obchodů. Spojené státy jsou tu prostě zemí číslo jedna. Projíždějící taxikář vysvětluje, že v Kosovu je na prvním místě Alláh, pak USA a na třetím místě Kosovci. Hlavně Američané totiž podporují vznik nezávislého Kosova.
Zářné zítřky kosovské
Radostné chvíle nemůže Albáncům zkazit nic. A z budoucnosti strach nemají. „Albánie se o nás postará a je tu i KFOR," prohlásil prodavač, za jehož zády vlálo snad deset rudočerných vlajek.
Pětasedmdesátiletý Nasiv Süla přijel do Mitrovice jen kvůli oslavám. „Musí to být, Kosovo musí být svobodné," prohlásil rezolutně. Věří, že se pak všechno zlepší a hlavně „bude dost práce pro mladé". Černě nevidí ani vztahy se Srby. „Je potřeba, abychom začali společně pracovat pro Kosovo," řekl.
Most smrti
Na mostě, kde proti sobě v roce 2004 stály dva rozvášněné davy, ještě dnes hlídkují na obou stranách jednotky KFOR a srbští i kosovští policisté. Jakmile se začíná tvořit hlouček lidí, hned k nim jdou a důrazně jim domluví, aby se rozešli.
Před čtyřmi lety zemřelo při nepokojích u mostu nejméně osm lidí a tři sta jich bylo zraněno. Na rozbouřenou situaci doplatilo zraněním i jedenáct vojáků KFOR, kteří tehdy pomocí slzného plynu a gumových projektilů bránili přímému střetu Srbů a Albánců.
Strážci pořádku však mají daleko víc práce na jižní straně mostu. Na srbské straně se žádná srocení nekonají. Pozornost přitahuje delegace poslanců a umělců z Černé Hory, již přijeli své bratry podpořit. „Je nejhorší být hostem ve vlastním domě," stěžuje si jeden z poslanců.
Černohorci přijeli do sídla Srbské národní rady (SNR), nejvlivnějšího politického uskupení srbské menšiny v Kosovu. V jejím sídle na ulici Ratka Mladiče není sice nálada nejlepší, ale na druhou stranu si tu nikdo nezoufá.
„Nás vůbec nezajímá, co chystají kosovští politici. Je to prostě zábava pro Albánce," říká člen SNR Rade Negojević.
Jako Mnichov 1938
Vzápětí se však rozhovoří o současné situaci a silném tlaku na vyhlášení kosovské nezávislosti. „To je přesně, jak to dělal Adolf Hitler v roce 1938. Evropa přihlíží, jak jednomu státu kradou území," řekl.
Když se dozvěděl, že jsme z České republiky, připomněl mnichovské události ještě jednou a ptal se, proč se náš stát tak hrne do uznávání Kosova, když jsme před čtyřiceti lety zažili podobnou událost. „Vždycky jsem si myslel, že Češi jsou přátelé, Slované," prohlásil Negojević.
Nakonec delegace z Černé hory vyráží v doprovodu členů SNR pomalým krokem směrem k mostu, ale tam už stojí nastoupení policisté. Srbové si tedy udělali jen společné foto a opět se v klidu vrátili do sídla SNR řešit mnohé problémy statisícové menšiny.
Nikdo neví, co se s ní bude dít po vyhlášení nezávislosti. A tak posiluje své paralelní struktury, které nikdo nezrušil, když se vytvářely instituce kosovské. Fungují tak školy, kde se učí podle srbských učebnic, nemocnice nebo soudy nezávislé na Prištině.
Ale SNR bude muset vyřešit i tak základní věci, jako je elektřina. Je totiž běžnou praxí, že Srbové svítí petrolejkou, protože elektřinu prostě nedostanou. Když, tak jen na pár hodin denně a ještě s častými výpadky.
Všichni doufají, že se nestanou občany druhé kategorie a že svět nebude místo albánské menšiny v Srbsku zachraňovat srbskou menšinu v Kosovu.
Foto: Jan Schejbal
