Kousek ke kousku. Skládání obětí srebrenického masakru

Kolikrát může člověk pohřbít své dítě, aniž by zešílel? To je otázka, která pronásleduje stovky bosenských matek ocitajících se před trýznivým dilematem: zatímco pátrači stále ještě identifikují ostatky roztroušené po masových hrobech ze srebrenického masakru, mají pohřbít pár prvních kostí, nebo mají vyčkávat možná i léta, až bude kostra celá?

Mnozí dávají přednost pohřbení i malých fragmentů těla. Pak je nalezena další kost a oni musí rodinný hrob znovu otevřít. O měsíce později naleznou pátrači další kus ostatků a pak další a další. Nešťastné ženy naříkají, že mají pokaždé pocit, jako by to byl nový pohřeb.

V enklávě Srebrenica, chráněné jednotkami OSN, hledaly statisíce bosenskomuslimských civilistů útočiště před bosenskosrbskými ofenzivami za války v letech 1992-1995. Srbské jednotky do oblasti vpadly v červenci 1995; srbští vojáci později oddělili muže a chlapce od žen, na osm tisíc jich povraždili a těla naházeli do masových hrobů. Identifikace ostatků, prováděná Mezinárodní komisí pro pohřešované osoby (ICMP), je proto gigantickým úkolem.

Nově identifikované ostatky ze srebrenického masakru, označovaného za největší masakr v Evropě od druhé světové války, jsou pohřbívány na pamětním hřbitově Potočari na okraji Srebrenice každý rok 11. července, na který připadá výročí počátku této hrůzné události z roku 1995.

Deset let poté, co laboratoř odebrala Habibě Masičové krev, zavolali jí pátrači, aby jí oznámili, že identifikovali tělo jejího manžela. Pro ni to znamenalo další vlnu smutku.

Pracovník laboratoře sdělil, že bylo nalezeno 90 procent manželova těla. Jeho kosti byly roztroušeny v různých masových hrobech.

"A co děti?" ptala jsem se ho, vzpomíná paní Masičová. "Ten muž se odmlčel a já věděla, že něco není v pořádku."

Řekli jí, že po jednom z jejích synů není ani stopy, ale malé kousky toho druhého byly nalezeny. Problém byl, že analýza DNA nebyla s to určit, který to je.

"Nemohla jsem dýchat," vzpomíná. "Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku."

A tak nemůže cenné kousíčky pohřbít, protože co napsat na náhrobní kámen? Sadem Masić, 1976-1995 nebo Sadmir Masić, 1977-1995?

"Bratr teď čeká na bratra," pláče.

Šachy s masovými hroby

Je těžké představit si, že by někdo mohl Habibě Masičové závidět, ale Rufeida Buhičová může. Její osmašedesátiletý manžel byl zabit na počátku války. Srbové chytili jejího jediného syna, sedmnáctiletého Razima, když se snažil uprchnout z Potočari. Jeden z přeživších jí řekl, že její syn byl jedním z prvních, které srbští vojáci zastřelili. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Paní Buhičová se vrátila do domku nedaleko Srebrenice, v němž rodina žila před válkou. "Tady se procházeli, tady pracovali. Proto tady chci zůstat," řekla.

Po masakru tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová mávala satelitními snímky masových hrobů členům Rady bezpečnosti OSN před očima. Washington ví, co se stalo a kde jsou masové hroby, řekla jim.

Srbští vojáci přispěchali na místa s buldozery a přemístili oběti na jiná místa - teď se jím říká "druhotné" masové hroby -, aby zakryli nepopiratelné důkazy o válečných zločinech. Jak stroje hrnuly těla před sebou, roztrhaly je na kousky, a tak teď fragmenty téže osoby mohou být roztroušeny na několika místech.

"ICMP objevila ostatky jednoho muže na pěti různých místech a k nám se dostaly v 11 různých vacích na lidské mrtvoly," říká šéfka sarajevské pobočky organizace Kathryn Bombergerová.

Jedna věc je jistá - je to noční můra pro forenzní vědu. "Je to ten největší forenzní hlavolam, jaký kdy ve světě existoval," konstatuje Bombergerová.

Foto: ČTK/AP, Reuters