Zastavme sa, bratia
Mečiarovo HZDS slaví 20. výročí svého vzniku

Letos si 20. výročí připomíná nejen česká ODS, ale i její slovenské alter ego HZDS. Zatímco jedni jsou nejsilnější stranou vládní koalice, druzí nejsou ani v parlamentu.

Prakticky ihned po svém vzniku na jaře 1991 ovládlo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) politickou scénu v zemi. Strana se hřála na výsluní moci a její předseda Vladimír Mečiar opakovaně zastával premiérskou funkci. Rychlý vzestup však vystřídal postupný úpadek. Letošní 20. výročí vzniku si strana připomíná coby mimoparlamentní subjekt.

Po pádu komunismu zastřešovalo formující se slovenskou politickou scénu široce rozkročené uskupení Veřejnost proti násilí (VPN), protějšek českého Občanského fóra (OF) ve slovenské části federace. Podobně jako Václav Klaus využil k vytvoření Občanské demokratické strany základny OF, tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar kolem sebe soustředil skupinu, která podle svých slov usilovala "obnovit původní charakter VPN".

Přesně před dvaceti lety - 5. března 1991 - ohlásili vznik vnitrostranické platformy nazvané "VPN - Za demokratické Slovensko". Poté, co byl Mečiar odvolán z čela vlády, se platforma osamostatnila a v květnu 1991 z ní vzniklo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Vzestup nové strany byl strmý. Strana vsadila na kritiku šokové terapie při přechodu z plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. To ji spolu s vysokou osobní oblibou jejího lídra Mečiara drželo v čele žebříčku popularity.

V roce 1992 vyhrála volby do slovenského parlamentu a se ziskem bezmála poloviny parlamentních křesel prosadila návrat svého předsedy do čela slovenské vlády. V té době už probíhaly spory o budoucnost federace, které posléze vyústily v její rozpad. Mečiar, který patřil k nejviditelnějším aktérům těchto událostí, si díky tomu získal aureolu muže, jenž naplnil tužbu svého národa po vlastním státu.

Činnost Hnutí za demokratické Slovensko od počátku provázely vnitřní spory, které vyvrcholily na jaře 1994 odchodem několika poslanců a pádem vlády. Mečiarův pobyt v opozici však netrval dlouho. Na podzim téhož roku se svou stranou jasně zvítězil v předčasných volbách a vrátil se k moci.

Dominantní premiér slovenskou veřejnost rozdělil do dvou táborů. Část obyvatel v Mečiarovi nepřestávala vidět charismatického lidového politika a otce slovenské státnosti, což dávala najevo mimo jiné při mítincích v bratislavské sportovní hale na Pasienkách. Odpůrci mu naopak vyčítali autoritářské tendence, zneužívání tajných služeb v politickém boji či podezřelou privatizaci státního majetku do rukou spřízněných osob a firem.

Kvůli porušování principů demokracie se země dostala do mezinárodní izolace, vypadla z první skupiny zemí snažících se o přijetí do EU a NATO a vysloužila si přirovnání k černé díře ve střední Evropě. To se projevilo mimo jiné v nízkém přílivu zahraničních investic.

Bratislava si vysloužila kritiku také za pochybnou privatizaci státního majetku ve prospěch politicky spřízněných osob nebo kvůli podezření z účasti tajné služby na zavlečení syna tehdejšího slovenského prezidenta do Rakouska. Vyšetření údajného únosu Michala Kováče mladšího dodnes brání amnestie, které udělil Mečiar v době, kdy vykonával také některé prezidentské pravomoci.

Z voleb v roce 1998 vyšla HZDS opět vítězně, jenže rozložení politických sil na Slovensku se mezi tím změnilo. Na scéně se objevila Slovenská demokratická koalice, sdružující několik protimečiarovsky orientovaných stran. Výsledkem bylo, že Mečiar nedokázal získat podporu pro sestavení vlády a jeho hnutí se muselo stáhnout do opozice. Prakticky stejný scénář se opakoval i po dalších volbách, čímž se pobyt HZDS v opozici protáhl bezmála na osm let. Během nich se hnutí přetransformovalo v politickou stranu a svůj název rozšířilo o přívlastek Lidová strana.

Návrat do vlády v létě 2006 měl pro Mečiarovu stranu trpkou příchuť. Jako hlavní opoziční síla se totiž v předchozím období etablovala strana Směr - sociální demokracie, která volby s výrazným náskokem vyhrála. Na Lidovou stranu - Hnutí za demokratické Slovensko (LS-HZDS) tak zbyla pouze role menšího koaličního partnera.

Angažmá v kabinetu premiéra Roberta Fica LS-HZDS nijak nepomohlo. Spíše naopak; pověst hnutí poškodila aféra s podezřelými převody na pozemkovém fondu či pochybnosti týkající se financování strany. Loajalitu příznivců strany mohla podlomit i skutečnost, že Vladimír Mečiar se do činnosti kabinetu nezapojil a zůstal pouze řadovým poslancem.

Ficův Směr-SD dokázal odebrat HZDS další voliče, což v loňských volbách vyvrcholilo nuceným odchodem Mečiarova seskupení z vrcholné politiky. Strana, která v minulosti vyhrála čtvery volby, získala jen 4,32 procenta hlasů.

Letošní 20. výročí svého vzniku si tak LS-HZDS připomíná coby mimoparlamentní subjekt. Navíc na návrat do sněmovny to příliš nevypadá; v únorovém průzkumu volebních preferencí agentury Focus hnutí získalo jen něco málo přes dvě procenta hlasů potenciálních voličů. Ačkoliv Mečiar avizoval restart HZDS, politologové mu nedávají prakticky žádnou šanci. Strana prý nemá veřejnosti již co nabídnout a může už jen vzpomínat na vysokou popularitu a davy lidí, které v 90. letech mířily na její mítinky.