V řeči statistických čísel bylo německé sjednocení, od kterého dnes (3. října) uplynulo 20 let, jednoznačným úspěchem. Počáteční nerealistická očekávání se sice nesplnila a přirozeně se nenaplnily ani populistické sliby, přesto se životní podmínky východních Němců výrazně přiblížily standardům "starých" spolkových zemí.
Mnozí lidé, kteří vyrůstali, žili a pracovali v lidově demokratické NDR, však s vývojem posledních dvou desetiletí nejsou spokojeni.
Kvůli přetrvávajícím nerovnostem, ztrátě své minulosti či pocitu méněcennosti ve vztahu k "Wessis", svým západním spoluobčanům. "Německé sjednocení ještě nebylo dokončeno," poznamenala u příležitosti loňského 20. výročí pádu zdi kancléřka Angela Merkelová.
Kdyby se pocit štěstí dal měřit jen vlastnictvím telefonu či nového auta, neměli by si východní Němci na co stěžovat. V bývalé NDR měla koncem 80. let osobní vůz, většinou starší trabant nebo ladu, jen polovina domácností, zato v SRN si mohly dvě třetiny rodin dopřát pohodlný nový model.
V Honeckerově státě mělo doma pevnou linku pouhých 16 procent domácností, v Kohlově až 93 procent.
Dnes už jsou tyto údaje pro obě části země vyrovnané, stejně jako například počty počítačů či mobilních telefonů. Velmi výrazně se na východě zlepšily i bytová situace, životní prostředí či infrastruktura.
Proč se tedy 64 procent "Ossis" stále považuje za občany druhé kategorie? Hlavní frustrace pramení z toho, že mnozí očekávali, že vše půjde rychleji, snáze a levněji. Kancléř-sjednotitel Helmut Kohl hovořil o kvetoucích krajích na východě a HDP bývalé NDR se díky privatizacím, stavebním investicím a zakládání nových podniků zvýšilo v letech 1991 až 1995 o 50 procent. Poté se však růst výrazně zpomalil, na průměrná méně než dvě procenta ročně.
Reálné příjmy domácností, které byly v roce 1990 na poloviční úrovni proti západu (a to jen díky tomu, že v NDR pracovalo mnohem více žen), sice vzrostly na 80 procent západoněmeckého průměru, ale tam se také zastavily. Mimo jiné proto, že řada vedoucích a dobře placených pozic je na západě.
Podobně se nepodařilo zkrotit ani vysokou nezaměstnanost, která je v nových spolkových zemích od doby, kdy počátkem 90. let zkrachovala většina bývalých státních podniků a vyčistila se přebujelá státní správa, stále dvojnásobná oproti starým.
Zpětně lze samozřejmě východoněmeckou transformaci lehce kritizovat. Je však mít na paměti, že se v té době místní ekonomika nacházela ve stavu bankrotu, s podobnou akcí nikdo neměl zkušenosti a naprostá většina politiků věřila ve spásu v podobě volného trhu.
Ruku v ruce s překotnou privatizací, jež šmahem zlikvidovala místní nekonkurenceschopné podniky a připravila až 80 procent lidí trvale nebo dočasně o zaměstnání, šla navíc i čistě politická a ekonomicky chybná rozhodnutí jako okamžité zavedení západoněmecké marky v bývalé NDR.
To sice pomohlo vyhrát Helmutu Kohlovi v roce 1990 první celoněmecké volby a zastavilo exodus "enderáků" na západ, ale připravilo místní producenty o většinu odbytišť.
Podobně neblahé následky mělo i zavedení neúměrně vysokých západních standardů (například mezd, ochrany zaměstnanců) do teprve se rozvíjející východoněmecké ekonomiky.
Na vyplácení "východních" důchodů, podpor v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek padne velká část z každoročních 100 miliard eur, které "tečou" do nových zemí ze západu.
Vcelku pozitivní změny včetně úspěšného etablování demokracie a právního státu přišly navíc pro mnoho východních Němců příliš náhle. V novém režimu, který vznikl pouhým připojením k úspěšné SRN, se cítí dezorientovaní a mají tendenci realitu NDR i svoji minulost idealizovat.
To se odráží mimo jiné i v jejich volebních preferencích. Strana Levice, jejíž součástí jsou i postkomunisté, má na východě podporu čtvrtiny voličů, na západě jen šesti procent. Mladí, vzdělaní a schopní lidé bývalou NDR nadále opouštějí s vidinou lepší kariéry na západě.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že východní Němci často vidí svojí životní situaci černěji, než jaká ve skutečnosti je. Řada z nich lpí na zažitých předsudcích a má pocit, že jim bylo ukřivděno. Pomyslná berlínská zeď tak v hlavách lidí zůstává i nadále. Přesto by si jen opravdu málokdo přál návrat reálného socialismu.
Německé znovusjednocení trvalo téměř rok. A republika se stále ještě vnitřně sjednocuje |
|
Proces znovusjednocení Německa, zahájený pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989 a završený právě před 20 lety, 3. října 1990, přistoupením pěti nových spolkových zemí ke Spolkové republice byl překotný a neplánovaný. Dopředu nemohl nikdo odhadnout jeho vznik, dynamiku, průběh ani konečnou podobu. Ty vznikly spolupůsobením zcela výjimečné historické konstelace a několika klíčových politických osobností té doby. Ekonomicky kolabující Sovětský svaz získal od Bonnu za svůj souhlas se sjednocením nakonec astronomických 20 miliard marek. |
