Turecká revoluce
Opilý mocí? Povstali proti Erdoganovi, ten je řeže do krve

Zatímco se středoevropská média utápějí v dešti, v Turecku se bez jejich většího povšimnutí dějí věci, jež by mohly změnit situaci a vývoj v této pro EU veledůležité zemi. Nastává snad "turecké jaro"? Stává se Taksimské náměstí v Istanbulu Tahrírským (v Káhiře), jak provolávají někteří demonstranti?

Masové protesty, které vypukly minulý týden v blízkosti centrálního náměstí v Istanbulu, budou jistě představovat milník v turecké politice, soudí francouzský deník Le Monde.

Zahájila je hrstka protestujících z "okraje společnosti", jak je například rád a s jistým opovržením označuje premiér Recep Tayyip Erdogan, s cílem zachránit městský park před developerským projektem spojeným se stavbou mešity.

Postupně se ale mění v obrovské hnutí proti politice šéfa vlády, opírajícího se o násilné policejní represe a nadměrné používání síly.

Hnutí vykrystalizovalo z nahromaděného odporu od krajně levicového politického spektra po pravicové proti Erdoganově monopolizaci moci, která již trvá deset let. Světská veřejnost se stále více a každodenně rozhorluje nad pronikáním náboženství do veřejné sféry a nad tím, jak Erdogan náboženství využívá k vládnutí.

Například za pouhých několik dní se přijal zákon, který omezuje konzumaci alkoholu. Arménský intelektuál Nisanian byl odsouzen za "rouhání" k 13 měsícům vězení poté, co kritizoval proroka Mohameda. A ankarská radnice vyzvala občany, "aby se chovali v souladu s morálními hodnotami".

Měsíce trvající zákroky a hromadné zatýkání v rámci údajného boje proti terorismu už unavují umírněné až krajně levicové strany, studentská hnutí a odborové organizace, které jsou hlavními terči represí.

Turečtí alávité, což je menšinová a liberální větev islámu, se cítí diskriminováni vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP), která jejich odlišnost neuznává.

Seznam utiskovaných skupin je dlouhý. Všichni shodně odsuzují autoritářského vůdce turecké vlády, jeho brutální styl, megalomanské urbanistické projekty, jimiž zahlcuje Istanbul, a klanový systém, který si v tomto městě vybudoval už v době, kdy v něm před 20 lety byl starostou.

Erdoganova moc vznikla na pevných základech poté, co se její nástup opíral o zahájení procesu jednání o přistoupení k Evropské unii a o reformní plány. Posílily ji dvoje volby, které se přeměnily ve faktická referenda: v roce 2007 obdržela islámská strana AKP 47 procent hlasů a v roce 2011 50 procent.

To umožnilo Erdoganovi zbavit se veškeré vnitřní opozice. Armáda, státní aparát, justice a média, která se předtím proti němu stavěla, se stala nástroji v rukou vládnoucí strany a jejího vůdce.
Zatímco nepokoje ovládly Taksimské náměstí, televize vysílala Erdoganovu konferenci ze dne boje proti kouření.

Policejní síly, jejichž počet se od nástupu Erdogana k moci ztrojnásobil, beztrestně předvedly bezprecedentní násilí proti protestujícím.

V roce 2014 má Erdogan zacíleno na funkci prezidenta republiky, kterou chce dobýt po příslušné reformě ústavy, jež zavede v Turecku prezidentský systém. Mnozí se obávají, že tím nastane další omezování svobod.