Jednou do roka se média na sever od Pyrenejí zblázní a chrlí záběry Basků s červenými šátky a turistů pronásledovaných arénními býky ulicemi Pamplony při obskurním svátku. Jako by jindy a jinde než v Pamploně býci neexistovali. Letos byly oslavy mimořádně krvavé. Po šesti letech na rozích býka umřel člověk.
V oboru cestovního ruchu je Ernest Hemingway nejúspěšnější reklamní agent historie: udělat ze ztřeštěné divoké veselice lokálního významu celosvětově sledovanou událost navštěvovanou statisíci turistů se nikomu jinému nepovedlo.
Svatofermínská výroční pouť konaná v dvousettisícovém městě v zapadlém koutě španělských Basků od 6. do 14. července je díky němu rok co rok součástí hlavního zpravodajství. Letos ji navštíví osm set tisíc lidí.
Smyslem přítomnosti býků v Pamploně je jejich rituální porážka uměleckým a výjimečně nebezpečným způsobem známá jako korida. Svátků, při nichž se koridy pořádají, je ve Španělsku víc a malebnějších. Pamplonský je jen nejpotrhlejší a nejslavnější.
ČTĚTE TAKÉ: Španěl zahynul při vypouštění býků v Pamploně
O ostatních se ale Hemingway nezmínil v novele Fiesta. Nenechte se mýlit: novela není o koridě ani o jarmarku v Pamploně. Je o nenaplněné lásce mezi znuděnou britskou šlechtičnou a americkým veteránem s poraněnými pohlavními orgány. O rybolovu je v ní víc než o Pamploně a o býcích.
Proč zrovna Pamplona?
Španělská býčí sezona začíná v březnu a končí v říjnu. Řádných korid se pořádá přes tisíc ročně. Z toho letos Pamplona pořádá ani ne procento: osm korid, pro něž jsou býci hnáni z ohrad na okraji města ulicemi do arény amfiteátru zvaného Plaza de Toros. Ve většině jiných měst jsou býci už dávno přepravováni mnohem šetrněji kamiony.
Kdysi bývali hnáni krajinou. V zájmu snížení škod na životech i majetku čekali honáci s býky za městem do úsvitu, a pak je hnali co nejrychleji liduprázdnými ulicemi. Dokud si jakýsi veselý pamplonský měšťan nepřivstal, aby běžel s nimi. Spontánní počin sklidil obdiv a přerostl v protismyslnou tradici. Škod na životech od té doby přibývá.
Místní Plaza de Toros ani zdejší koridy nejsou ty nejvýznamnější. Přesto zprávy budí dojem, že Pamplona je hlavním městem býků a výkladní skříní španělských tradic.
Jak to chodí jinde
Koridy se pořádají v každém větším městě, zpravidla při výročním jarmarku čili ferii při příležitosti církevních svátků. Nejčastěji k uctění svátku místního patrona.
Nejvýznamnější býčí událostí je zhruba měsíc dlouhý květnový jarmark svatého Isidora v Madridu, jemuž předchází skoro stejně významná dubnová velikonoční pouť v Seville. Vše, co si Středoevropan spojuje se španělskými tradicemi, najde nikoli v Pamploně, ale v Seville: mysteriózní náboženské ceremoniály, „caballeros" v honáckých oblecích a širácích s plochými dýnky na andaluských koních, s dámami v puntíkovaných flamenkových šatech a s karafiátem ve vlasech za sedlem, mantily, cikánské flamenco, kastaněty...
Mezi nejmalebnější ferie patří ty, jež se pořádají na středomořském pobřeží ve Valencijském autonomním společenství. Březnovým svátkem zvaným Feria de las Fallas pořádaným v samotné Valencii býčí sezona ostatně začíná.
Dvojče zvané Feria de los Fogueres (španělsky Feria de las Hogueras) na konci června předchází pamplonským sanfermínes v přímořském letovisku Alicante. Mimochodem: letos tam triumfoval matador Francisco Rivera Ordóñez, pravnuk Cayetana Ordóñeze. Kdo že je Cayetano Ordóñez? Přece matador z Hemingwayovy Fiesty (jako Pedro Romero). Jeho pravnuk Francisco zvaný Fran letos v Pamploně nevystupuje, k vidění byl o půldruhého týdne dřív v Alicante. Ale to věděl málokterý turista.
Krása určená pro plameny
Součástí ferie v Alicante letos bylo dvanáct býčích událostí. Její zvláštností jsou stejně jako v březnové Valencii obří sochy ze dřeva, kašírovaného papíru a barevného vosku. Takové stojí na každém volném plácku. Čtvrti soutěží o nejkrásnější. S menšími - asi pětimetrovými - se pochoduje za zvuků zešílevší dechovky ulicemi.
Na svatého Jana, k jehož uctění se jarmark pořádá, se sochy slavnostně spálí. Hořící hranice, to jsou ty Fogueres. U ohňů se zpívá a tančí a pije a třeští, což se bez ohňů dělá takřka nepřetržitě celý jeden prodloužený týden.
Obyvatelé určité čtvrti nebo ulice si na to ohradí nějaký plácek, hřiště, část parku, nebo prostě úsek ulice. K tomu se pořádá soutěž ohněstrůjců, něco někde vybuchuje pořád. Při tom všem je div, že doprava sice vázne, ale přece funguje.
Turisti si zavinili svým výhradním zájmem o pláž a opalovací krémy jistou přezíravost: například místní archeologické muzeum v současnosti vystavuje slavnou římskou kopii Mirónova Diskobola zapůjčenou Brity, ale při ferii má otevřeno jen dopoledne; slavné barevné „cartales", které mají podle literatury na každém rohu zvát na koridu, na promenádě pod palmami podél nábřeží nenajdete. Zato se tam setkáte s Afričany a Číňany prodávajícími Rusům, Němcům a Čechům sluneční brýle a všeliký plastový šmejd.
Prolelkovat týden na pláži a vůbec se nedozvědět, že kilometr odtud vystupují hvězdy matadorského nebe s „udatnými a nádhernými býky", jak se to píše na carteles, je překvapivě snadné. Muzeum, feria, fogueres a býci jsou pro místní.
Že prý atrakce pro turisty
Plaza de Toros v Alicante je prosté stavení. Žádné zdobné baroko jako v Seville, žádný pseudomaurský sloh jako v Madridu. Postavená byla v roce 1849. Ale nějaký druh býčích zápasů se v Alicante pořádal dávno předtím. Dřív, než korida vznikla. Nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 1605.
Alicante se pyšní dlouhou býčí tradicí a korida je tu hluboce zakořeněná: V roce 1998 vyšlo město vstříc poptávce mnoha mladých lidí a otevřelo zdejší školu pro torery.
Možná proto, že je stavba tak prostá, a tudíž slohově a tedy i dobově nezařaditelná, mají ji rádi filmaři. Například v roce 2007, šedesát let po tragické smrti slavného matadora Manoleteho, se tu točil životopis Manolete s Penelope Cruzovou.
V poledne lze sledovat prostý obřad rozdělování býků a jejich losování pro večerní koridu. Jmenuje se sorteo. Turisti o téhle možnosti nevědí. Ostatní sem chodí i s malými dětmi jako do zoo. I pro toho, komu je tauromachie cizí, je zážitek vidět krásná zvířata i rituály torerů.
Vůdce je vůl
Vše se odehrává na střeše stavbičky přilehlé k amfiteátru, z níž vybíhají zdi vytvářející mozaiku dvorků - corrales. Na hřebenech zdí jsou ochozy, a kdo chce, může endemické potomky jinde vyhubených praturů obdivovat ze všech úhlů.
O býky v corralech je postaráno lépe než o lidi na hřebenech zdí. Blahodárný stín býkům poskytuje baldachýn na lanech nad nimi. Ve žlabech mají píci a čerstvou vodu, občas je úzkým průlezem ve zdi kropí, aby jim nebylo horko a také aby nevířili prach.
Nakonec se býci oddělí a zaženou do kotců v útrobách amfiteátru. Dělá se to podle literatury „pomocí chodbiček a padacích dvířek". Jenže donutit půltunové smrtelně nebezpečné zvíře, aby strkalo hlavu do chodbiček a prolézalo padacími dvířky, není jen tak. Nakonec je třeba použít cvičeného vola. Když se mu pomůže bidlem, ví, kudy a kam má jít. Býci jej kupodivu následují. Vůdcovský typ je takový vůl!
Čest poraženým
Býci zabití při koridě skončí u řezníka v arénním řeznictví. Korida není zabíjení pro zábavu, jak se občas píše, ale ritualizovaná porážka. Pro „zábavu" se provádí výjimečně krásným a riskantním způsobem.
Ale jako k hovězímu se Španělé k býkovi nechovají ani po smrti, dokud není na talíři. Mrtvého býka odvleče slavnostně postrojené spřežení. Fanoušci jej doprovázejí až k řezníkovi, i s malými dětmi, a býka si fotografují.
Když je býk stažený a visí na lince jako na jatkách, je ve vší nahotě vidět, jaká je to obrovská hora svalů. Okukovaná a obdivovaná, dokud linka neodvleče býka fanouškům z dohledu. Na vratech řeznictví je cedule oznamující, kdy a kde bude který býk k snědku. V loubí amfiteátru na dohled arény, kde muži riskují život, aby býky zabili, máte pocit, že slova jako život a smrt mají hlubší smysl, jaký nepocítíte při koupi sekané v samoobsluze. Aniž by tu měla být korida obhajována či haněna.
A jak je to s Pamplonou?
Pro „Pamplonicos" je feria oslavou sounáležitosti s rodným městem a uctěním památky jeho patrona. Běh s býky zvaný encierro vnímají nejen jako zkoušku odvahy, ale také jako poctu svatému Fermínovi a takřka duchovní cvičení.
„Encierro má smysl, když je pro našeho svatého Fermína. Pro Pamplonika je běh vrcholem svátku, jímž městu vzdáváme čest," prohlásil jeden z pravidelných běžců Miguel Ángel Eguiluz (tehdy 47) pro knihu o umění Franciska Rivery Ordóñeze Slunce a Smrt (2002), jejímž autorem je reportér deníku The New York Times Edward Lewine.
Běh je podle Miguela těžké k něčemu přirovnat: „Je to směs strachu, úzkosti, hrůzy a radosti. Když běžíš s býkem, svět kolem tebe a zvířete se zavře a není nic než ty a býk. Někdy cítíš, jak běží s tebou. Je to druh rozhovoru s býkem."
Jak vidno, Feria de San Fermín je jako sama korida vykoupena španělským nadáním usmiřovat vznešené s nízkým, groteskní s krásným, morbidní s půvabným, náboženské s bezbožným, pochybný zpustlý karneval se vzrušujícími náboženskými rituály, napsal Lewine.
Prakticky je cílem běžců přivábit býky do arény. V průměru si běh vyžádá ani ne tři minuty a asi deset podupaných a někdy pobodaných běžců. Od roku 1870 do roku 1970 zapříčinil pád běžců dvacetkrát hromadnou srážku s mnoha zraněnými.
Stejně často je běžec zabit. Od roku 1924, kdy se začaly smrtelné nehody zaznamenávat, se to stalo patnáctkrát. Američan zabitý v roce 1995 je první nešpanělskou obětí, poslední je Španěl, kterého býk nabral na rohy tento pátek. Nejtragičtější byl běh 10. července 1947 a 13. července 1980, kdy pokaždé jeden z býků zabil po dvou běžcích.
Foto: -rs-, Reuters, LIFE
