Stovky mrtvých
Poprava vykonána, zapomeňte! Bělorusko a trest smrti

Odsouzence znenadání vyvedou z cely, přečtou zamítnutí milosti, zavážou oči a pak ho dva strážní srazí na kolena, zatímco třetí ho střelí do týla. Tak se provádí trest smrti v Bělorusku, jediné evropské zemi, která jej dodnes vykonává. Od roku 1990 tu popravili přes čtyři stovky lidí.

Náměstí Nezávislosti v běloruské metropoli Minsku září čistotou. Uklízeči v oranžových vestách obcházejí kolem s košťaty a policejní hlídky zásahové jednotky OMON dbají o to, aby se tu nepovalovali opilci či bezdomovci, takoví lidé bývají okamžitě uvězněni. Uprostřed běží na obří obrazovce zprávy státní televize. Kombajny na polích se střídají s postavou prezidenta Alexandra Lukašenka. Jsou žně, státní priorita číslo jedna, a běloruský lídr udílí praktické rady, ostatně sám byl za sovětských dob předsedou kolchozu.

Když nekonečné reportáže o Lukašenkovi a statečných kombajnérech skončí, televize přejde k druhému tématu, hrůzostrašnému líčení vražd zločinecké bandy, která vraždila vlastníky bytů a jejich nemovitosti i další majetek prodávala. Přistihnu se, že mě to vlastně velmi zajímá, a to je taky účel. Státní média si v Bělorusku libují v zobrazování vyvrhelů společnosti, kteří slouží jako univerzální fackovací panáci. Je na nich možné zdůvodnit, proč musí být režim tvrdý (máme tu samé zločince), ukázat fungování úřadů (dopadli jsme je) a namířit na ně sociální agresi (oni mohou za všechny problémy země).

Opilost jako omluva

Případ se týká takzvaných "černých realitníků". Čtyřčlenná skupina z Mohyleva připravila podle obžaloby o život šest lidí. Následně převedla a prodala jejich byty. Dva z nich, Igor Geršankov a Semjon Berežnyj, dostali tresty smrti a čekají na výsledek odvolání k vrchnímu soudu. Už letos v květnu popravilo Bělorusko Sergeje Vostrykava († 32), odsouzeného za znásilnění a vraždy. Podle vyšetřovatelů nabízel kolegyním z práce odvoz domů, místo toho je ale vozil do garáže, kde je znásilnil a zabil.

Loni byl rozsudek smrti vykonán v Bělorusku čtyřikrát, z toho tři lidé byli popraveni v jediný den, 5. listopadu 2016. Pro vězeňskou správu je výhodné provést několik rozsudků najednou. Jinak se počet popravených pohybuje v posledních letech kolem dvou až čtyř ročně, jen v roce 2006 skončilo v popravčí místnosti devět lidí, v letech 2012 a 2014 naopak vůbec nikdo. Mimořádné množství poprav zaznamenávají statistiky koncem devadesátých let, v letech 1997 a 1998 jich dohromady bylo 93. Celkově pak Bělorusko od roku 1990 popravilo přes 400 lidí.

Trestní zákoník poměrně přesně vymezuje, kdo a za co může trest smrti dostat. Je ho možné uložit i za vedení agresivní války, mezinárodní terorismus či diverzi. V praxi se dává za několikanásobné nebo zvlášť brutální vraždy, případně za terorismus spojený s vražděním. Příkladem byl výbuch v minském metru 11. dubna 2011. Popravit je možné jen muže ve věku 18 až 65 let a čin musí být plánovaný, nikoli provedený v afektu. Díky tomu paradoxně mohou vyváznout lidé, kteří opojeni vodkou povraždí několik lidí, alkohol je pak polehčující okolnost, i když ne vždy se toto pravidlo dodržuje.

Soudce Lukašenko

"Náš justiční systém není takový jako třeba v USA, kde se člověk může mnohokrát a dlouho odvolávat a riziko justičních omylů je nižší," říká Nasta Lojková, ředitelka nevládní organizace Vjasna, která vystupuje proti trestu smrti a snaží se pomáhat odsouzeným i jejich příbuzným. "Běloruská justice připouští jen jedno odvolání, poprava je vykonána v řádu měsíců, a přitom se často udělá množství procedurálních chyb," říká Lojková, vzděláním právnička. Běžné je vyslýchání zadržených bez přítomnosti advokáta stejně jako vymáhání přiznání mučením a bitím. Soudy pak na okolnosti takových přiznání neberou žádné ohledy.

Za vážný problém organizace považuje vměšování nejvyšších činitelů včetně prezidenta Lukašenka. Když například Alexandr Grunov v září 2012 ubodal svou známou, studentku Natálii, trest smrti odvolací soud zrušil a vrátil k novému projednání. Pak se najednou Lukašenko k případu vyjádřil osobně: "Jestli se nějaký darebák a lotr ne poprvé dopustí trestného činu a zabije člověka, jaké má právo žít na této zemi? Nejsem krvežíznivý, ale trest by měl být adekvátní. Vezměte to pod kontrolu," prohlásil. Prakticky tím zpečetil jeho osud, protože v Bělorusku jsou slova prezidenta víc než zákon. Grunov vyfasoval šedou róbu s písmeny IMN určenou pro odsouzence k smrti a další soud ho odsoudil tentokrát už bez zádrhelů.

Nešlo zdaleka o jediný případ, kdy prezident nebo jeho bezprostřední okolí poslalo člověka na popraviště. Před více než pěti lety vyvolaly obrovský ohlas případy Dmitrije Konovaljova a Vladislava Kovaljeva, kteří podle vyšetřovatelů nastražili 11. dubna 2011 před šestou večer podomácku zhotovenou nálož na stanici metra Okťabrskaja. Lukašenko osobně dohlížel na vyšetřování a pouhých 37 hodin po činu oznámil, že pachatelé byli zadrženi a co je čeká.

Teroristé z Vitebsku

"Svým prohlášením už fakticky vynesl rozsudek," říká s vlhkýma očima Ljubov Kovaljevová, matka Vladislava Kovaljeva († 26). Sedíme v malém panelákovém bytě v průmyslové čtvrti Vitebsku, města nedaleko ruských hranic. Tady oba chlapci vyrůstali. Ve sklepě těchto paneláků prováděl Dmitrij Konovaljov († 26) pokusy s výbušninami. Ve škole měl nejraději chemii. Chlapci kamarádili od dětství, chodili do stejné třídy a společně je zatkla policie den po útoku v minském metru. Podle vyšetřovatelů Konovaljov sestrojil a nastražil bombu nejen v něm, ale i při oslavách Dne nezávislosti 4. července 2008 v centru metropole (54 zraněných) a na podzim 2005 ve Vitebsku (52 zraněných). Jako teroristu číslo jedna označilo vyšetřování Konovaljova, zatímco Kovaljev byl popraven fakticky jen za to, že o všem věděl a svého kamaráda neudal.

Rodiče, ale i mnozí jiní lidé nevěří, že útok spáchali skutečně oni. "Na expertizách byly použity úplně jiné vzorky z místa výbuchu, neměli na sobě stopy výbušnin, video z metra bylo kopií a bylo sestříhané. Chlapci pak u soudu vypověděli, že přiznání z nich dostali násilím," vypočítává Kovaljevová. Podle aktivistů z organizace Vjasna bylo pochybujících tolik, že kdyby se v tu chvíli rozhodovalo v referendu o dalším vykonávání absolutního trestu, převážili by jeho odpůrci. Počty ale nelze ověřit, protože jakékoli průzkumy veřejného mínění jsou v Bělorusku zakázány. A kdo skutečně stojí za výbuchem, také z nezávislých zdrojů nevíme. Konkrétní přesvědčivé důkazy úřady neukázaly a zahraniční experty na místo nepustily.

Když Kovaljevová mluví o setkáních se synem ve vězení, rozpláče se. "U soudu nám dali dvacet minut, sestře deset." Viděla se s ním celkem třikrát, nejpodivnější byla poslední návštěva. "Jako by věděl, že jsme spolu naposledy. Myslím, že ho popravili ještě tentýž den," vzpomíná. O několik dní později pak našla ve schránce krátký dopis s podpisem ředitele věznice, se stručným výčtem paragrafů a větou: "Rozsudek vykonán."

Smrt po zkonzumování balíčku

Zkušenosti Ljubov Kovaljevové nejsou výjimečné. Například příbuzní Sergeje Chmelevského se o vykonané popravě dozvěděli ve chvíli, kdy dorazili do věznice na plánovanou návštěvu. A matce Alexandra Grunova přišly dříve než oficiální dopis o smrti syna jeho věci, vězeňské oblečení s označením odsouzence na smrt. Kovaljevová pak považuje za špatný vtip, že po smrti syna jí Lukašenko osobně vyjádřil soustrast.

Samo provedení rozsudku připomíná třicátá léta ve stalinských věznicích. Odsouzenec do poslední chvíle nezná datum ani čas popravy. Vyřízení žádosti o milost prezidentovi zabere zhruba půl roku a Lukašenko ji zatím udělil jen jednou. Když přijde definitivní odmítnutí milosti, má správa věznice měsíc na provedení rozsudku. "Vždycky jsem nechal odsouzené dojíst potraviny, které jim poslali příbuzní. Oni sami to věděli a byli šťastní, když dostali balíček, protože jim garantoval několik dnů života," svěřil se pro opoziční server Bělorusskij partizan někdejší ředitel minské centrální věznice Oleg Alkajev.

Odsouzence vyvedou z cely, nasadí mu na hlavu kápi a podzemní chodbou jej dovedou do místnosti, kde už je přítomen lékař a prokurátor. "Přečtou odmítnutí milosti, upřesní osobní údaje, zavážou odsouzenému oči a vedou ho do sousední místnosti. Tam dva strážci na signál postaví odsouzence před speciální štít, lapač kulek, srazí ho na kolena a vykonavatel ho střelí do zátylku," popisuje způsob provedení rozsudku server Bělorusskij partizan. Ostatky se příbuzným zásadně nevydávají, uloží se na neznámém místě.

Příliš divoká země

"Pokračující vykonávání trestu smrti je v rozporu s tím, jak Bělorusko deklaruje svou připravenost spolupracovat s mezinárodním společenstvím," zní prohlášení evropské diplomacie. Samostatnou reakci pak vyvolá každý vykonaný rozsudek smrti. Protestuje Evropská komise i jednotlivé země EU, Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva se podrobně zabývá jednotlivými kauzami a apeluje na úřady. Nelibost vyjadřují mezinárodní organizace i veřejnost, běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová označila rozsudky smrti za "odpovídající stupni naší divokosti".

Lukašenko všechny apely ignoruje. Odvolává se na referendum z roku 1996, v němž absolutní trest schválilo přes 80 procent hlasujících. A co nový plebiscit? "Z přirozenosti se většina lidí vždy vysloví pro pokračování poprav, o některých věcech by se hlasovat prostě nemělo," myslí si Nasta Lojková. Podle ní je v současné situaci, kdy Lukašenko hledá partnery v Evropě, přece jen nějaká šance, že nakonec trest smrti "vymění" za půjčky či celní úlevy pro své děravé hospodářství. Okolní svět ale musí být vůči Minsku důraznější: "Mnohé evropské země dnes chtějí udržet vztahy s Běloruskem za každou cenu, a opouštějí své zásady v oblasti lidských práv," uzavírá Lojková.

Autor je editorem Českého rozhlasu Radiožurnálu