Byla to největší námořní katastrofa všech dob. Při potopení osobní lodi Wilhelm Gustloff na konci druhé světové války, přesně před šedesáti lety, zahynulo v mrazivém Baltském moři více než 9300 lidí. Šestkrát více než na mnohem známějším Titaniku. Parník poslala ke dnu sovětská ponorka. Její kapitán byl známý pijan a platil mezi svými kolegy za nepříliš důvěryhodného.
Kdysi luxusní výletní parník nacistické NSDAP (organizace Radostí k síle - Kraft durch Freude) zasáhlo 30. ledna 1945 v 21.16 hodin první ze tří torpéd sovětské ponorky S-13. Během hodiny kleslo přeplněné plavidlo na dno Baltu.
Na palubě lodi Wilhelm Gustloff plující z Gdyně do Kielu bylo něco přes deset tisíc lidí, hlavně ženy a děti. Spolu s nimi ale i téměř tisícovka německých vojáků (2. U-Boot-Lehrdivison). Plavidlo bylo tudíž legitimním vojenským cílem. Některé dřívější snahy označit kapitána sovětské ponorky za válečného zločince proto vyzněly naprázdno.
Civilisté byli uprchlíci, hlavně z Východního Pruska, kteří se snažili uniknout na západ před postupující Rudou armádou. Po vodě se to nakonec podařilo půltřetímu milionu lidí. Od konce ledna do skončení války pendlovalo mezi Šlesvickem-Holštýnskem a Východním Pruskem téměř 1100 lodí.
Prchajícím civilistům odřízli rudoarmějci poslední pozemní komunikace 23. ledna. Za zoufalé situace povolal velkoadmirál Karl Dönitz k záchraně běženců a zraněných vojáků na východě vše, co bylo schopné plavby: od křižníků po malé rybářské čluny.
Začala největší evakuace novodobých dějin. Ne všichni civilisté a většinou ranění vojáci se ale dostali do bezpečí. Při útocích sovětských ponorek a bombardování západních spojenců jich našlo hrob v chladném Baltu bezmála čtyřicet tisíc. Například na palubě lodi Goya zahynulo pět tisíc lidí, na Streubenu o sedm set méně.
Největší plovoucí rakví se však stal Wilhelm Gustloff. Z více než deseti tisíc lidí na palubě (podle dokumentů 10 582 osob, z nichž bylo 8956 uprchlíků) jich torpédování přežilo jen 1239.
Nějakou šanci na přežití měli takřka výlučně jen ti, kteří se dostali do záchranných člunů. Ty ale při kapacitě lodi dva tisíce členů posádky a pasažérů nemohly stačit.
Část lidí ze člunů vzal na palubu malý torpédový člun Löwe, který parník doprovázel. Kdo spadl do vody, tomu zbylo při teplotě vzduchu minus osmnáct stupňů Celsia a vody kolem nuly jen několik minut života do umrznutí.
Tisíce lidí zůstaly uvězněny uvnitř lodi, jejíž smrtelný zápas trval přesně 62 minut. Poté zmizela pod hladinou moře.
Co lidský osud, to zoufalé, většinou smrtelné drama. Na palubě se odehrávaly drastické scény, kdy někteří důstojníci raději zastřelili celé své rodiny, manželku i děti a pak zbraň obrátili proti sobě. Pokud jim ještě zbyl náboj... Lidé v podpalubí v úzkých chodbách ušlapávali k smrti ty, kteří upadli. Nahoře se v mraze částečně bojovalo o záchranné čluny.
Část jich ale byla zamrzlá, a i tak jich bylo málo. Na palubu se prostě nevešly, i když se o zvýšení jejich počtu kapitán snažil, protože jeho loď byla doslova našlapaná lidmi. I v ideálním případě, kdyby byl čas se na záchranné čluny nalodit, poskytovaly místo jen pro asi pět tisíc.
Tragédie začala pro posádku a pasažéry nenápadně kolem 19. hodiny večer 30. ledna 1945, kdy sovětská ponorka S-13 Gustloff objevila. Němcům se stalo osudným rozsvícení obrysových světel kolem 18. hodiny - kvůli údajné možné kolizi s minolovkami.
Asi po hodině světla zhasla, bylo však už pozdě.
Sovětská ponorka se v tu dobu nacházela několik námořních mil na západ od Gustloffu. Za hodinu se S-13, jejímž velitelem byl dvaatřicetiletý Alexandr Mariněsko, přiblížila ke své kořisti na vzdálenost necelých dvou kilometrů.
První torpédo (nazvané "za vlast") zasáhlo v 21.15 trup Gustloffu na přídi před můstkem a ubikace posádky. Druhá nálož (torpédo "za Stalina") vybuchla těsně pod bazénem a třetí torpédo ("za sovětský lid") explodovalo v oblasti strojovny a roztrhlo lodní bok až k palubě. Poslední, čtvrté torpédo ("za Leningrad") se vzpříčilo v hlavni.
Po zásahu vypukla na Gustloffu panika. Ti, co přežili, shodně líčili, že se evakuace změnila v naprostý chaos. Trochu paradoxně letěla zrovna v době tragédie lodi éterem řeč Adolfa Hitlera. Byl to přímý přenos, poslední svého druhu za existence třetí říše, jejíž konec se blížil. Na palubě parníku ale vůdcův projev téměř nikdo neposlouchal, lidé měli jiné starosti.
Sovětské ponorce, která způsobila masakr německých civilistů (a vojáků) velel už zmíněný Mariněsko, kapitán třetí třídy, tedy korvetní. Faktem ovšem je, že u velení sovětského loďstva platil za omezeně důvěryhodného. Navíc o něm bylo známo, že nadměrně pil.
Už v říjnu 1944 třeba Mariněsko rádiem oznámil, že potopil parník o výtlaku pět tisíc tun. Záhy se ale ukázalo, že obětí jeho torpéd se stalo jen menší pobřežní plavidlo s výtlakem 560 tun. To, že holdoval alkoholu, by nebylo nic zvláštního, ale Mariněsko pil i z pohledu Rusa příliš.
Jeho mise, při níž potopil Gustloffa, se dokonce zpozdila o týden. Původně měla jeho S-13 vyplout 2. ledna, ale protože byl její kapitán "pod obraz", vyrazila na moře až 11. ledna 1945.
Trochu paradoxní je, že roku 1990 právě sovětský vůdce Michal Gorbačov, otec glasnosti a perestrojky, vyznamenal posmrtně Alexandra Mariněska jako Hrdinu Sovětského svazu.
Dnes ho připomíná třeba pomník v Petrohradu anebo prominentní ulice v Kaliningradu.
Zajímavostí je, že se loď potopila přesně v den nedožitých padesátin předáka švýcarské nacistické strany Gustloffa, po němž byla loď pojmenována.
Výletní parník měl původně nést Hitlerovo jméno, ale po zavraždění Gustloffa v roce 1936 byl na vůdcovo přání pojmenován právě po něm. Wilhelm Gustloff se narodil ve Schwerinu 30. ledna 1895 a v roce 1917 se přestěhoval do Švýcarska, kde se s malým úspěchem pokoušel založit švýcarskou odbočku nacistické strany NSDAP.
V Davosu pak byl 4. února 1936 zastřelen, podle titulků v nacistickém tisku "zákeřně odpraven židovským vrahem".
Gustloff se měl stát "lodí snů" a nástrojem zábavy pro německé pracující. Parník byl dlouhý 208 a vysoký 56 metrů. Na jeho deset palub se vešlo 417 mužů posádky a 1465 pasažérů. Ti měli k dispozici plavecký bazén, sedm barů, tančírny, knihovnu, zimní zahradu, hudební sál či palubní kino.
Výletní kariéru Gustloffu ukončilo vypuknutí druhé světové války, kdy se stal nemocniční lodí a zásoboval vojska v Norsku. Na podzim 1940 zakotvil u gdyňské přístavní hráze a sloužil jako plovoucí kasárna.
Do ledna 1945, kdy byl zapojen do evakuace na záchranu uprchlíků z východních území před blížící se Rudou armádou, neurazil ani jednu námořní míli.
Trauma jménem Willhelm Gustloff bylo ale v německé veřejnosti dlouhá desetiletí potlačováno.
O katastrofě natočil první hraný film v letech 1959 až 1960 Frank Wisbar (Nacht fiel über Gotenhafen). O poslední plavbě Gustloffu se poté objevilo asi šest filmových dokumentů, vedle nich četné knihy a články.
Až poté, co téma roku 2002 zpracoval německý držitel Nobelovy ceny Günter Grass v novele Jako rak (Im Krebsgang), se námořní katastrofa skutečně vrátila do povědomí Němců. A pro mnohé z nich se stala dalším dokladem, že i oni byli "oběťmi".
Před sedmi lety se stal hitem dvoudílný hraný film, který o německém "Titanicu" natočily postupimská firma Ufa a německá televize ZDF.
Drama s názvem Die Gustloff (česky Zkáza lodi Gustloff) se už před odvysíláním v televizi promítalo v řadě německých kin a k prvním divákům patřila též německá kancléřka Angela Merkelová.
Podle jedné z verzí mohla potopená loď nést část proslulé Jantarové komnaty, která se na konci války ztratila. Po té už ale v padesátých letech zjevně pátrali sovětští potápěči, kteří udělali do vraku velké díry pomocí náloží.
Jako mořský hřbitov není přesná poloha vraku Wilhelm Gustloff nikde oficiálně uvedena, lze ji nicméně nalézt na internetu, kde též anonymně doporučují potápěčské firmy, jež jsou ochotny zájemce k lodi zavézt.
