Lidská potřeba
S hledáním WC zdarma pomáhá v Německu databáze

Zaplatit, nebo raději ušetřit. To je otázka, která pálí řadu Němců při hledání veřejných toalet. V Německu se totiž za toalety většinou platí, nejčastěji pak 50 centů (13 korun). Bezplatné záchody nejsou často standardem ani v nákupních centrech a pokud jsou skutečně zdarma, u vchodu často sedí Klofrau, jak se v němčině říká paní, která se o WC stará, a svým pohledem zákazníkům nekompromisně naznačuje, že by bylo vhodné zanechat na talířku nějaké drobné.

Někteří Němci v nadsázce uvádějí, že se s bezplatnými toaletami poprvé setkali až v zahraničí. Ale i v Německu jich je dost, aby se člověk placení mohl vyhnout. Problémem je, kde je hledat, a to obzvláště v cizích městech. Řešením tak může být databáze portálu gratispinkeln.de. Název webu, který je možné do češtiny přeložit jako čůrání zdarma, je všeříkající.

"Začali jsme v roce 2008 poté, co jsme v roce 2007 spustili webovou stránku (pro parkování zdarma) gratisparken.de," řekl Andreas Zoerb. Projekt, který založil ještě jako student, je stále funkční a databáze bezplatných toalet je nadále aktualizována a rozšiřována i o Švýcarsko a Rakousko. Vyhledávání WC je snadné, je tak možné učinit i pomocí mapového podkladu OpenStreetMap, který portál využívá.

V evidenci je aktuálně zhruba 2900 toalet, a to nejen ve městech, ale i na venkově či na dálnicích. "Portál gratispinkeln.de samozřejmě sám používám, když jsem na cestách a hledám toaletu, například v Berlíně," uvedl Zoerb.

Berlínské toalety jsou kapitolou samy o sobě. Kritici o nich říkají, že jich je v německém hlavním městě zoufale málo a že řada z nich včetně těch nových je sexistická. Na některých toaletách totiž mají muži vykonání potřeby do pisoáru zdarma, zatímco ženy, u nichž se automaticky předpokládá využití kabinky, musí z peněženky vytáhnout 50 centů.

Příkladem toalet, kde jsou si stojící lidé rovnější než ti sedící, je nové WC na Leopoldově náměstí v berlínské části Wedding. Tato toaleta uživatelům nabízí za padesát centů uzavřený prostor se záchodovou mísou, nebo bezplatný pisoár. Tento koncept ale vyvolal na sociálních sítích velkou nevoli a lidé se o něm vyjadřovali jako o do očí bijící nerovnosti nebo jako o sexistickém hnoji. Kritici nový druh toalet přirovnávají i k festivalu voyeurismu, neboť dělicí stěna mezi pisoárem a náměstím mnoho soukromí neposkytuje. Správný úhel k pozorování močících mužů nabízela i venkovní zahrádka nedalekého kiosku, posezení je ale kvůli koronaviru sklizené, takže riziko pohoršení hostů bylo prozatím zažehnáno.

Sexismem pak podle kritiků zavání i historické zelené pisoáry, které v Berlíně vznikaly od konce 19. století a kterým se podle jejich osmiúhelníkového tvaru říká Café Achteck (Kavárna Osmiúhelník). Výstavbu pisoárů, které pomohly se špatnou hygienickou situací metropole, podporoval v 70. letech 19. století někdejší policejní prezident Guido von Madai, proto se jim rovněž říkalo Madaiovy svatyně (Madai-Tempel).

Berlínské toalety i přes vášně, které u některých vyvolávají, se těší zájmu historiků, což dokládá odborná literatura na toto téma. Populární jsou veřejná WC také u turistů, kteří mohou v nepandemických dobách využít komentovaných prohlídek s průvodci.