Byl by to šok
Sázkaři dávají odtržencům Skotska šanci jen 1 : 5

Ve Skotsku se odehrává cosi neuvěřitelného. Pokud bude výsledkem referenda souhlas s odtržením Skotska od Velké Británie, utrpí Spojené království nesmírný šok. Je sice možné, že Skotové se pro tentokrát mohou vyslovit proti nezávislosti, avšak historie naznačuje, že hnutí tohoto typu postupem času sílí. Odznáčky s nápisem "Ano" nebo "Ne", které lidé nosí, totiž v hospodách, plaveckých bazénech či ve frontě na poště podněcují otevřenou diskuzi. Země s celkovým počtem pět milionů obyvatel se sama sebe, a občas i hlasitě, ptá, čím chce být.

Ještě o něco neuvěřitelnější je, pokud zvážíte možný výsledek referenda. Pokud dostatečný počet lidí zaškrtne políčko s variantou "Ano", pak se s příchodem roku 2016 objeví na vlajce Velké Británie o jednu barvu méně. S největší pravděpodobností k tomu ovšem nedojde.

Průzkumy veřejného mínění se zrcadlí i v přesvědčení majitele sázkové kanceláře Williama Hilla. Ten totiž na možnost, že by se většina Skotů vyslovila pro nezávislost, vypsal kurz v poměru pouhých 1:5.

Nezávislost je ovšem také příběhem lidí stojících proti vládě. Příběhem, jenž vypráví o energií nabitých skotských ulicích, barech a nočních klubech a jejich boji proti povrchním politickým elitám. Ve světově známém nočním klubu Sub Club v Glasgow byla diskuze mezi alkoholem posilněnými kuřáky ve dvě hodiny ráno poměrně jednoznačná.

Pokud by se shrnuly názory osob mladších třiceti let v jeden jediný, zněl by přibližně takto: "Naši zemi si chceme vést sami."

Doslechli se sice o všech těch hrozivých makroekonomických varováních týkajících se libry, bankovních institucí, dluhu a nespolehlivosti peněz pocházejících z ropy, přesto jsou mnozí z nich připraveni vzít na sebe mnohá rizika. A jsou také schopni srovnat se s představou přímého rozchodu s politikou Westminsteru (sídlo britského parlamentu) i neoliberální ekonomikou.

Důvodem, proč politici tuto debatu náležitě neposlouchají, je podle listu The Guardian fakt, že na každé straně stojí nesourodé politické vedení a volební týmy bez citu pro jazyk. Pro nezávislost Skotska jsou zejména mladí lidé, mnozí z nich ale opovrhují Alexem Salmondem (předsedou nacionalistické Skotské národní strany, SNP).

Na straně Alistaira Darlinga a proti skotské nezávislosti pak je koalice, kterou tvoří jednak představitelé Orange Lodges (protestantského bratrstva, které se kampaně proti skotské nezávislosti účastní), ale i skotští toryové (představitelé skotské konzervativní strany).

Pokud jde o možnost vítězství skotského "Ano", lze politické vedení, včetně Salmondovy strany SNP, přirovnat k provazochodci, který se kymácí na drátě mezi dvěma mrakodrapy. Jeho členové si nemohou dovolit přemýšlet o tom, jaké následky by měl pád. Staré jistoty budou v každém případě úplně mrtvé, takže na tom bude sotva záležet.

Většina mladých lidí si uvědomuje makroekonomické riziko, jež poměřují se dvěma stále více neúnosnými břemeny.

Jde jednak o neschopnost převážně levicově orientovaných skotských voličů ovlivnit Westminster, ale také o neschopnost pohnout s politikou volného trhu a uskrovňování skotských labouristů, reprezentovaných především Gordonem Brownem (bývalým předsedou labouristické strany a dřívějším britským premiérem) a Alistairem Darlingem (poslancem britského parlamentu).

I kdyby ovšem hlasování o získání nezávislosti 18. září nevyšlo, byl by alespoň nastaven vzor všech budoucích debat o nezávislosti Skotska. Pokud totiž politické myšlení tohoto typu již jednou vzniklo, nezmizí jen tak. Naopak je historicky dokázáno, že se vystupňuje do té míry, než něco přinese. Obvykle dojde až na hranice národního státu.

Teď už ale víme, že významná část obyvatel Skotska má sen. Sen, v němž do sebe navzájem zapadá státnost, sociální spravedlnost i důvěra ve vlastní kulturu. Zbytek Británie pak může být omráčen, ale nikoli překvapen tím, že nadšení z možnosti naplnění tohoto snu žene dostatečný počet lidí do volebních místností.

Právě ti totiž mohou přispět k těsnému vítězství politického tábora, jehož cílem je nezávislost Skotska.