Státní teror
Tajní zabijáci NATO? Nevinného Itala věznili 22 let

Jeho noční můra začala, když mu bylo 18 let. V únoru roku 1976 zazvonili u bytu Giuseppa Gulotty na Sicílii karabiniéři a vyzvali ho, aby s nimi šel do místních kasáren, že potřebují něco vysvětlit. Šlo o vraždu dvou jejich kolegů. Zednickému učni začalo od tohoto okamžiku peklo, které vyústilo v jeho uvěznění na dlouhých 22 let.

Nyní, po revizi procesu, je na svobodě a požaduje od státu odškodnění 69 milionů eur (asi 1,3 miliardy Kč). Uvěznili ho, přestože byl nevinný. Přispěla k tomu hlavně výpověď jednoho z karabiniérů, kteří ho po zatčení v sicilské vesnici Alcamo Marina vyslýchali.

Přiznal, že výpověď zadrženého byla vynucená. Gulottovo odsouzení a uvěznění na doživotí byl justiční omyl. Než se za ním zabouchla vrata trestnice, políbil svou ženu Michelinu a sevřel v náručí svého téměř tříletého synka Williama. Bál se, že je to naposledy.

"Dvě věci mi dávaly ve vězení sílu. Moje rodina a moje absolutní jistota, že jsem nevinný," řekl Gulotta německému Bildu. Také neztratil svou hlubokou víru. Každý večer se pravidelně modlit k Matce Boží. Byl to zavedený rituál. "Je nutné se něčeho pevně držet."

Nejvíce mu prý chyběl syn. Jeho velkým štěstím bylo, že hoch nikdy nevěřil v oficiální verzi zločinu, který prý spáchal.

"V této chvíli nemám nic než dluhy," svěřil se reportérům listu. Splatit by je mohl snadno, pokud mu stát přizná odškodnění za více než dvě desetiletí nespravedlivého věznění.

Jak přišel na sumu ve výši 69 milionů eur? "Na to se mne neptejte," odpovídá dnes 55letý muž. "Kdo vůbec může vypočítat, kolik stojí rok za mřížemi," pokračuje. Jedním si je ale jist: "Nikdo na světě by nešel do basy, kdyby měl takovou volbu." Stačilo by mu, kdyby od státu dostal jako odškodnění i menší sumu.  

Vymlácené doznání

Byla to scéna jako z politicko-špionážního thrilleru. Chladné lednové noci roku 1976 objevili dva karabiniéři u sicilské vesnice Alcamo Marina nákladní automobil plný zbraní, hlavně vojenských. Když po službě ulehli na své stanici ke spánku, vnikli dovnitř neznámí pachatelé a zastřelili je.

Byli to zjevně profíci. Na místě činu nenechali otisky prstů, prázdné nábojnice ani jakoukoli další stopu. Zhruba dva týdny poté zadrželi karabiniéři osmnáctiletého Gulottu a tři další ještě mladší hochy.

Jak už zmíněno, zednického učně odvezli do kasáren, kde se z něho snažili dostat přiznání, že se na dvojnásobné vraždě podílel. Nejdříve ho drželi v malé místnosti a poté ho snad tucet karabiníků bil, kopal a dokonce ho mučil v oblasti genitálií. Dokonce ho jakoby popravili.

Vyslýchaný nakonec ztratil vědomí, byl úplně na dně a řekl si, že pro něj bude lepší, když řekne, co jeho trýznitelé chtějí.

Pro Gullotu začaly těžké roky. První soud ho roku 1981 osvobodil. Začal ale nový vyšetřovací a soudní maraton, jenž v roce 1990 skončil jeho odsouzením na doživotí. Jeden z jeho tří dalších údajných spolupachatelů se mezitím oběsil v cele.  Záhadou je jeho smrt obestřena též proto, že měl jen jednu ruku. Další dva vyšetřovaní utekli do Brazílie. Od začátku Gulottova vyšetřování do jeho propuštění z vězení uteklo předlouhých 36 let.  

Ne zedník, ale profesionální zabijáci

V půli letošního února se Gulotta objevil jako jeden z hostů populární talkshow Markuse Lanze v německé veřejnoprávní televizi ZDF. Třebaže ji sledovaly miliony diváků, na hosta z Itálie prakticky žádná jiná německá média nereagovala. Přitom jde, jak se už déle ví, o jeden z největších státních a justičních skandálu moderních evropských dějin.

 

Tentokrát se ale zdálo, jako by ohledně Gulottovy kauzy existovalo v německých sdělovacích prostředích jakési tabu.

Přitom jde o jen těžko uvěřitelný skandál týkající se NATO. Odpověď na to, proč italský soud začal roku 1976 tak tvrdě jít po Gulottovi a dalších třech mladících, je prostá. Šlo fakticky o státní terorismus.

Oni dva zavraždění karabiníci, Carmino Apuzzo a Salvatore Falceta, objevili osudné noci transport zbraní určený pro "Gladio" (také "Stay-behind-Organisation"), což byla tajná polovojenská  organizace NATO, americké CIA a britské MI6 během studené války. Působila v řadě evropských zemí včetně Turecka.

Gladio (podle "gladius", krátký římský meč) měl oficiálně za úkol provádět gerilové operace a sabotáže v čase možné sovětské invaze do západní Evropy. Proti Rusům měl bojovat z podzemí. Organizace existovala v letech 1950 až 1990. Gladio byl původně jen krycí název italské odnože.

Ve skutečnosti však zabijácká komanda NATO a spol. páchala i atentáty proti nepohodlným osobám či kriminálníkům. Nejednou  z těchto vražd obviňovali naprosto nezúčastněné. Někde se tímto terorem uměle vytvářela "atmosféra napětí", hlavně v Itálii.

Do nemilosrdného soukolí Gladia se dostal i zedník, který skončil ve vězení na 22 let. Oba karabiníky, jejichž vraždu mu dali za vinu, doslova popravilo komando řízené NATO. 

Lucemburští policisté jako teroristé?

Evropská unie roku 1990 počínání zúčastněných tajných služeb odsoudila a vyzvala zúčastněné státy, aby tyto věci vyšetřovaly. V Belgii, Itálii a Švýcarsku (není členem EU) se za tímto účelem ustavily vyšetřovací parlamentní komise.

Tehdejší předseda vlády Lucemburska uvedl, že podobný oddíl, i když malý, existoval i v jeho zemičce.

 

Lucembursko zažilo v letech 1984 až 1986 sérii teroristických útoků namířených hlavně proti infrastruktuře. Cíli byly stožáry elektrického vedení, telefonní síť, vedení plynu, objekty policie, soudu, některé soukromé domy a mezinárodní letiště Findel.  

Těmito teroristickými akty se v těchto týdnech začal zabývat (až po téměř 30 letech) lucemburský soud. Na lavici obžalovaných sedí dva někdejší policisté Jos Wilmnes a Marco Scheer, kteří čelí obvinění, že se na někdejších bombových útocích podíleli.

O proces, který začal koncem února, je obrovský zájem, hlavně médií. Během procesu má vypovídat kolem 90 svědků. K prvním patřili premiér Jean-Claude Juncker, princové Jean a Guillame a dále pak ministr Jacques Santer.

Velký problém je, že možné důkazní materiály, jež se nacházely u Lucemburské tajné služby (SREL), se v minulosti masivně a  důsledně ničily. Ví se to například o bývalém operačním šéfovi SREL Franku Schnederovi.

Pod tlakem se ocitl i Ben Geiben, který v čase teroru v Lucembursku založil speciální brigádu četnictva (BMG; Brigade mobile de la Gendarmerie). Jeden ze svědků, bývalý obchodník s nábytkem Theodor Wormeringer, u soudu tvrdil, že mu Geiben sám řekl, že pokládal bomby. Soud však výpověď svědka označil za nevěrohodnou. Při jeho vystoupení propukl v soudní síni několikrát smích. Podle Wormeringera stál Geiben i za atentátem na Disneyworld v americkém Orlandu roku 1986.

Proces v Lucembursku (hovoří se o Bommeleeër-Affäre) s domnělými atentátníky z řad policie stále pokračuje.