Téma TÝDNE
Ten, který nemá rád Čechy. Juncker hrobařem Evropské unie

Evropská osmadvacítka se mu rozpadá pod rukama. Dělá, jako by nic. Dál snídá koňak, velebí Marxe, sem tam někoho urazí a svůj tanec mezi padajícími bruselskými hvězdami završí výzvou ke zrušení protiruských sankcí.

Lucemburský předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker - nejmocnější muž Bruselu - zavlekl Evropskou unii do nejhlubší krize od jejího vzniku, píše ve svém aktuálním vydání časopis TÝDEN.

Internetem již delší dobu koluje karikatura, na níž má Juncker tělo dinosaura, před sebou skleničku vína a smutně kouká. Je tam všechno. Pokud někdo personifikuje bruselskou byrokratickou zkostnatělost, je to právě mocný šéf Evropské komise. A dál seká jeden průšvih za druhým.

Evropská unie stále čelí imigrační krizi, nemá dořešeno vypořádání s odcházející Velkou Británií a ekonomicky nestabilní Itálii hrozí, že bude dalším Řeckem. Mimochodem, minulý týden Juncker dost nešikovně prohlásil, že Italové málo pracují. Nebylo to úplně chytré. Už proto, že nahrál šéfovi vládní protiimigrační strany Liga, populistovi Matteu Salvinimu, jenž samozřejmě Junckerovi okamžitě "umyl hlavu", když prohlásil, že slova šéfa EK "byla rasistická a okamžitě by se měl Italům omluvit". To Juncker odmítl.

Byl to jen další z milionu dílečků do mozaiky protiunijní zlosti, která na Apeninském poloostrově, stejně jako v dalších zemích EU, radikálně sílí. Právě skutečnost, že nová italská vláda je hodně protievropská, klidně může ve finále znamenat, že se Itálie vydá ve stopách Britů a Unii opustí. Což už by EU nemusela rozdýchat...

A Brusel? Jeho marketing občas působí, jako kdyby se sešlo několik ufonů, kteří nikdy předtím neviděli planetu Zemi. V době, kdy je Evropská unie kritizována vedle migrační krize za již zmiňovanou byrokratizaci naprosto všeho, euroúředníci oznámí velkolepý cíl vymýtit z evropských domácností "uchošťoury" a další plasty na jedno použití. Evropané tak podle EU mohou za to, že v oceánech plavou velké ostrovy plastového odpadu. Že ale pětadevadesát procent umělé hmoty odvádějí do moří řeky neprotékající Evropou, je zřejmě nepodstatná informace.

Kopnutí do spojenců

Juncker seká chybu za chybou. Dlouho mu například nikdo nezapomene opěvování Marxe při nedávných oslavách výročí jeho narození v Trevíru, další mu omlacují o hlavu třeba nedávné prohlášení o potřebě sbližovat Evropskou unii s Ruskem. Právě tenhle výrok Juncker pronesl krátce poté, co mezinárodní tým vyšetřovatelů konstatoval, že za sestřelení malajsijského boeingu na trase z Amsterdamu do Kuala Lumpuru nese odpovědnost Ruská federace. Na palubě letu MH17 před čtyřmi lety zahynulo 193 Nizozemců, což představuje dvě třetiny ze všech obětí. Junckerova reakce? Je třeba sbližovat se s Ruskem!
"Ještě že už mizíme," komentovala zmíněné proruské prohlášení britská média, která v drtivé většině pravidelně trhají Lucemburčana na malé kousíčky. A užívají si to. Britové jsou přesvědčeni, že Rusko stojí za atentátem na bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dceru, k němuž došlo začátkem letošního března, takže na obdobné výroky jsou mimořádně citliví.

A nejen Britové. "Junckerovi hráblo, už se těším, až odejde," napsal k tomu například Jakub Janda, šéf jinak striktně prounijního think-tanku Evropské hodnoty a jeden z nejvýraznějších zastánců Evropské unie v Česku.

Jean-Claude Juncker už delší dobu prokazuje, že starostem běžných Evropanů nerozumí nebo mu jsou zkrátka lhostejné. Dopracoval to tak daleko, že na nervy neleze už jen zapřisáhlým euroskeptikům, ale i těm, kterým myšlenka integrované Evropy imponuje - třeba jako Jandovi, o němž se žertuje, že vstává a chodí spát za zvuků hymny EU Óda na radost.
Příští rok skončí. Na jeho místo se tlačí Slovák Maroš Šefčovič, stávající místopředseda Komise, jenž by mohl být společným kandidátem zemí visegrádské čtyřky (více viz rozhovor na str. 44). I tak je rok dost dlouhá doba na to, aby Juncker stačil napáchat další opravdu velké reputační škody. Protiunijní nálady v řadě členských zemí gradují. Prvotní pozitivní myšlenky otvírání hranic a volného pohybu kapitálu i osob zastiňují obrovské "boty" byrokratických bafuňářů.

Jean-Claude Marx

Jak je na tom Juncker ideově, naznačil při již zmiňovaných oslavách Karla Marxe. Jeho rozplývání se nad životem a dílem kontroverzního filozofa zvedlo vlnu nevole, zejména od politiků ze střední a východní Evropy, jejíž obyvatelé mají s Marxovými následovníky bohaté zkušenosti. Zazněl i hlas z Česka. Bývalý premiér a prezident Václav Klaus se zúčastnil protestního happeningu, jenž přímo v Trevíru pořádala německá AfD. "Postavení obřího Marxova pomníku považuji za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení," řekl.

Juncker je ale Juncker, a přestože je členem středopravicové Křesťansko-sociální lidové strany, svou lásku k Marxovi neskrývá. "Karla Marxe je třeba chápat v kontextu jeho doby. Za to, že jeho pozdější následovníci použili hodnoty, jež formuloval, a slova, která k popisu těchto hodnot nalezl, jako zbraně proti jiným, nelze povolávat k zodpovědnosti Karla Marxe," uvedl Juncker ve svém projevu v Trevíru.

Předseda Evropské komise navíc nemá pravdu v tom, že by se Marxovi následovníci od svého inspirátora nějak výrazně odchýlili. Je to právě Marx, kdo vyzýval ke zrušení soukromého vlastnictví, k zavádění pracovní povinnosti, silně progresivnímu zdanění nebo konfiskaci majetku všech rebelů. Jistě, o věznění či popravách nepohodlných osob se v Komunistickém manifestu nepíše, ale jak jinak lze myšlenky v něm obsažené realizovat než za použití násilí? Jestliže marxismus někdo chápe jako teorii, pak jeho praxí byl leninismus či stalinismus se všemi miliony mrtvých, kteří komunistickým idejím padli za oběť. Co ale čekat od někoho, kdo smrt Fidela Castra označil za odchod člověka, který byl pro mnohé hrdinou?

Podej flašku, číšníku

Vlastně se již ani nedá poznat, jestli si z nás nejmocnější europolitik dělá legraci, nebo své kroky myslí vážně. Možná se na jeho vystupování definitivně podepisuje neskrývaná záliba v alkoholu. Už když se před čtyřmi lety ujímal funkce předsedy Evropské komise, kolovaly o něm mezi evropskými politiky pikantní historky. "Pije tak silně, že během porady slintá. Často není schopen pracovat už po obědě," svěřil se v červnu 2014 britskému deníku Daily Mail někdejší vysoce postavený úředník britského ministerstva zahraničí.

Právě Daily Mail společně s bulvárním The Sun v podstatě dokořán otevřely Junckerovu třináctou komnatu, kterou je právě láska k alkoholu. "Dává si každý den k snídani koňak," psaly s odkazem na vysoce postavené diplomatické zdroje.

"Kdybych pil každý den koňak, myslíte, že bych byl ještě šéfem Evropské komise?" tázal se Juncker redaktorky z francouzského deníku Libération, když se ho na svérázné snídání ptala. "To je prostě úplný nesmysl," dodal. Mělo to malý problém - redaktorka spočítala, že během čtyřicetiminutového interview pro Libération vypil Juncker čtyři skleničky šampaňského...

A třeba loni při důležitém usmiřujícím summitu mezi Řeckem a Tureckem na Kypru byl podle The Sun tak opilý, že "vrážel do nábytku a naprosto se všemi se objímal, včetně nejmladších brigádníků v organizačním týmu konference".

Zahraniční média Junckerovi často vyčítají, že se jen málokdy vyskytuje v Bruselu a přebývá převážně ve svém rodném Lucembursku. To je příležitost pro lidi v jeho okolí, aby si na jméně zkušeného politika přihřáli svou polívčičku. Za nejaktivnějšího lze v této disciplíně považovat Junckerovu pravou ruku a naprosto klíčového člověka pro jeho práci - Němce Martina Selmayra. Původním povoláním vysokoškolský profesor nyní pracuje jako šéf kabinetu předsedy Evropské komise. Má ale i jiné mediální přezdívky. Posměšné. Třeba: Junckerův číšník. Nebo: Šéf kabinetu drinků. Pitný režim Jeana-Clauda je prostě důležitý!
Selmayr je každopádně podobně neřízená střela jako jeho šéf. Zatímco pro většinu unijních úředníků je typické setrvávat v anonymitě a ústraní, Selmayr pravidelně a veřejně komentuje nejrůznější, třeba i citlivá rozhodování. Spekuluje se, že si tím připravuje půdu pro to, aby mohl Junckera v čele Evropské komise nahradit. Ambice na to má.

Sedmačtyřicetiletý Němec soustředí v rukou značnou moc. A jeho prohlášení občas působí... No, minimálně zvláštně. Je například pravděpodobně jediným člověkem v celé Evropské unii, který si myslí, že brexit je pro ni výhrou. "Konečně jsme se zbavili zpátečnické koule u nohy," řekl a dodal, že je přesvědčen, že Evropa se po brexitu více semkne a nastane něco jako unijní renesance.

Unavený politik

Na jednu stranu se ale Junckerovi nelze divit. On sám toho se směřováním Evropské unie příliš nezmůže. Pořád se mu do toho někdo motá, tu Merkelová, tu Macron, tu nějaký Východoevropan, jenž nechce přijímat uprchlíky. Do toho teď ještě Itálie, nedořešené řecké problémy nebo bušení na vrata Unie balkánskými státy, které by také chtěly do elitního klubu. Tolik starostí na jednoho člověka je zkrátka příliš.

Jenže Evropa potřebuje někoho, kdo je schopen ji ze slepé uličky vyvést. Reformovat. Změnit. Uvnitř i navenek - posunout myšlení lidí, kteří EU mají za "tu zbytečnou instituci, co zakazuje 'uchošťoury', rum, pomazánkové máslo a nafukování balonků dětem do osmi let bez přítomnosti rodičů".

Pokud to nezvládá Juncker, měl by se ctí odstoupit a přenechat svou funkci někomu čilejšímu. Každý měsíc, který tento smutný dinosaurus Evropskou komisi povede, je měsícem ztraceným. Posouvajícím Evropskou unii blíže k propasti.