Pokud se mluví o osídlení Antarktidy, na mysl přijde hrstka vědců, kteří zkoumají ledovce a občas přijdou s nějakou novou hypotézou o globálním oteplování či původu atmosféry. V nehostinných ledových pustinách ale nejsou zdaleka sami, fungování vědeckých základen musí zajišťovat také mechanici, elektrikáři, tesaři, lékaři či instalatéři.
Operace British Antarctic Survey provozuje na kontinentě pět stanic, k čemuž využívá dvě lodi a pět letadel a zaměstnává na čtyři stovky lidí. V létě 2009 nabrala nový technický personál na osmnáctiměsíční kontrakty - teď se vracejí domů a sdílejí své zážitky.
Nábor probíhal přes inzeráty v nejrůznějších médiích, od Farmářova týdeníku po profláknutý bulvár, aby se přihlásili co nejrůznější zájemci - těch bylo vloni na dva tisíce, píše BBC.
Jeden z vybraných byl Mark Green, osmačtyřicetiletý instalatér, strávil půldruhého roku na výzkumné stanici Halley na Antarktickém poloostrově. Jeho hlavním a nijak lehkým úkolem bylo udržet vodní oběh v teplotách, jež padaly i pod -50 Celsiových stupňů. Opustil pohodlí rodiny a civilizace a vyměnil je za čtveřici budov, malý kolektiv a 108 dní dlouhou polární noc.
V Bristolu na něj čekali manželka Anna a syn Jake, v jeho rozhodnutí ho ovšem plně podporovali. „Na sto procent, řekli mi, že jestli mě vyberou, musím jet. Chtěl jsem změnu, výzvy, dobrodružství, vidět to krásné místo. A zvlášť jsem se těšil na nové dovednosti, co jsem se měl naučit."
Ledová krása
Před odjezdem je samozřejmá zvláštní příprava na službu v odlehlé stanici, vedle mrazů je nemalou komplikací také izolovanost - zásobovací loď přijíždí jen dvakrát za rok.
„Každý, kdo pracuje v Antarktidě, má skutečně důležitou práci," vysvětluje Linda Capperová z BAS. „Potřebujete tam dobrý podpůrný systém. A tak zaměstnáváme spoustu řemeslníků - instalatéry, elektrikáře, tesaře, kuchaře - abychom zajistili vědcům odpovídající podmínky k práci."
„Vystoupil jsem z letadla, bylo mínus šestnáct a větrno," vzpomíná Mark na svůj příjezd na Antarktidu. „A to byl první dojem. Největší překvapení, kromě toho, že jsem tu práci dostal, byla ryzí nezkrocená krása toho místa."
I přes všechny komplikace a nepříjemnosti se mu rychle začalo v novém působišti líbit. Čtyři týdny po příjezdu vzali Marka na expedici, slibovali velkolepý pohled. „Zjevily se před námi ledové útesy a na nich tak dva tisíce tučňáků. Byla to prostě fantastická podívaná."
Nedaleko základny Halley se od května do února zdržuje kolonie tučňáků císařských - vůbec největších tučňáků - a je oblíbenou atrakcí pro obyvatele stanice, podobně jako výlety dále do vnitrozemí, kde se plovoucí ledovec stýká s pevnou zemí. „Strávili jsme mezi tučňáky asi dvě hodiny. Když sedíte, abyste byli co nejmenší, a jste zticha, přijdou vás prozkoumat. Neostýchají se focení. Ten den si budu pamatovat celý život."
Stresující řemeslo
Většina Markova pobytu ale byla o poznání prozaičtější, potrubí vyžaduje pečlivou údržbu. Činnosti, které doma nejsou ničím zvláštním, jsou v Antarktidě kriticky důležité. Když se třeba ucpala nádrž na sněhovou vodu, musel ji okamžitě uvolnit, aby celá nezamrzla.
V takovém klimatu je takřka nemožné potrubí rozmrazit, vysvětluje Chris Martin, šéf provozu na stanici Rothera. „Může to být pěkně stresující, když instalatér tuší, že je někde něco špatně, ale nedaří se mu to vystopovat, ani odhadnout, co to udělá."
Plná posádka - nějakých sedmdesát lidí - je na stanici Halley pouze během antarktického léta, od prosince do března. Přezimuje pouze šestnáct lidí, většinou právě technických pracovníků.
Příjezd lodi v prosinci je pro přezimující dlouho očekávanou událostí, ale zároveň znamená spoustu práce - nemůže připlout blíž než nějakých patnáct kilometrů od základny, zásoby se musí převážet na saních, stejně jako odpad opačným směrem. Stroje kmitají tam a sem prakticky nepřetržitě po celý týden. Koncem února se loď zase vrátí, aby odvezla většinu vědců, a šestnáct přezimujících zůstane v izolaci.
Vlajka, nudismus a koncerty
Tým na každé základně je zvyklý táhnout za jeden provaz, a nejenom, když musí. „Lidé se tu snaží ostatním pomáhat. Loni jsem marně hledala formičku na sušenky ve tvaru hvězdičky, po pár hodinách mi ji mechanik Johnny sám vyrobil," vypráví lékařka Claire Lehmanová ze stanice Rothera.
Tak daleko od civilizace se zvláštní příležitosti stávají vzácnými rituály. Jeden z nejvýznamnějších dní antarktického kalendáře je počátek polární noci - na stanici Halley slunce nevyjde 108 dní, posádka podle předpisů spustí vlajku. Prostředek polární noci se slaví celý týden, na pořadu jsou večírky, slavnostní večeře, BBC vysílá speciální program pro přezimující na všech britských základnách. Tradicí na základně Halley je nahaté obíhání budovy.
Stanice Rothera se zase podílela na charitativním koncertě Live Earth, který se odehrával na jedenácti místech světa s cílem bojovat proti klimatickým změnám. Na základně se totiž z posádky dala dohromady rocková kapela Nunatak, a tak byly zastoupeny všechny kontinenty. Vystoupení Nunataku bylo co do relativních čísel nejvyprodanější ze všech jedenácti měst, přišlo všech sedmnáct obyvatel základny.
Nejvíc ale instalatéra Marka překvapivě dojal večer, kdy si připomínali narozeniny velikána skotské romantické poezie, Roberta Burnse. Kolegům Mark přečetl bardovu The Gowden Locks of Anna, přičemž myslel na svou manželku téhož jména. Také jí o tom hned napsal e-mail. „Říkala, že to četla se slzou v oku," vzpomíná. „E-mailová komunikace je tu drahocenná. Nechybí mi domov - chybí mi moje manželka, Jake a máma. Myslím, že po lidech se stýská víc než po místech. Tohle je úžasné místo, stromy a tak uvidím, až se zase vrátím."
Základna Halley se specializuje na atmosférický, geologický a ledovcový výzkum, právě tady vědci roku 1985 objevili ozonovou díru, díky promyšleně vybrané lokaci se odsud také výborně a často dá pozorovat polární záře.
Od roku 1956 je to dnes už pátá základna téhož jména, každých zhruba deset let se staví nová. Sníh totiž budovy postupně pohřbívá a drtí. Halley V stojí na ocelových plošinách a prodlužováním nosníků se každoročně navyšuje, i tak se ale už buduje šestá generace.
