Bývalí němečtí ministři zahraničí Joschka Fischer a Frank Walter Steinmeier ve čtvrtek představí téměř 900stránkovou historickou studii, která označuje německé ministerstvo zahraničí během druhé světové války za "zločineckou organizaci". Studii zadal nezávislé komisi historiků v roce 2005 Fischer, poté co se dozvěděl o případu diplomata Franze Nüssleina. Ten se za okupace jako vrchní státní zástupce v Praze podílel na stovkách trestů smrti, a přesto se po válce mohl vrátit na německé ministerstvo zahraničí.
Nüsslein během války v Protektorátu Čechy a Morava rozhodoval o udílení milostí lidem odsouzeným k smrti a asi v 900 případech udělení milosti odmítl, za což si od nacistů vysloužil pochvalu za "rozhodný" postup. V květnu 1948 mu československý soud uložil 20 let vězení, na svobodu se ale dostal již v roce 1955, kdy Československo propustilo řadu odsouzených nacistů a předalo je do západního Německa. Tam Nüsslein obnovil svou kariéru diplomata, neboť tehdejší SRN československý trest neuznala.
Joschka Fischer se o případu dozvěděl, když mu bývalá vězeňkyně gestapa Marga Henselerová v roce 2003 napsala vyčítavý dopis, protože v interním věstníku německého ministerstva zahraničí vyšel nekrolog uctívající Nüssleina.
Fischer následně zakázal publikovat nekrology diplomatů, kteří byli dříve členy nacistických organizací SA, SS nebo NSDAP, a kvůli odporu části diplomatů pak v roce 2005 zrušil zveřejňování veškerých nekrologů, které v interním oběžníku nahradila jen krátká úmrtní oznámení. Německý exministr zároveň pověřil amerického, izraelského a tři německé historiky vypracováním studie se zaměřením na působení německého ministerstva zahraničí za druhé světové války.
Výsledkem práce historiků je 880stránková kniha s názvem "Ministerstvo a minulost" (Das Amt und die Vergangenheit), kterou chce současný ministr Guido Westerwelle využít i ke vzdělávání mladších diplomatů. Jejich předchůdci se za dob Hitlera podle historiků vzdělávali úplně jinak - například návštěvami psychiatrických ústavů nebo koncentračního tábora v Dachau.
Likvidátor Židů
Badatelé ve studii dokumentují zejména způsob, jakým bylo německé ministerstvo zapojeno do zločinů nacistického režimu včetně vyhlazování Židů. "Ministerstvo zahraničí bylo zločineckou organizací," shrnuje v jedné větě zásadní výsledky bádání historik Eckart Conze, který je přesvědčen, že všichni zaměstnanci ministerstva věděli, na čem se podílejí.
Jako jeden z důkazů předkládá Conze vyúčtování Franze Rademachera, jenž na ministerstvu vedl židovské oddělení a který ručně jako důvod služební cesty do Srbska v roce 1941 poznamenal: "Likvidace Židů v Bělehradě." Rademacher však na ministerstvu nebyl výjimkou, ale do "konečného řešení židovské otázky" se zejména v severní, západní a jižní Evropě aktivně zapojila celá řada německých diplomatů.
Uklizeni k Arabům a do Latinské Ameriky
Přinejmenším za stejně hrozné považuje exministr Fischer chování úřadu po válce, kdy ministerstvo mimo jiné varovalo stovky diplomatů před cestami do zemí, kde jim mohla hrozit obžaloba. V centrále německé diplomacie bylo v 50. letech asi 42 procent zaměstnanců bývalými členy nacistické strany, tedy dokonce více, než jich v NSDAP bylo v letech 1938-39.
Ve funkcích je podle historiků ponechaly všechny vlády od Konrada Adenauera (vládl 1949-63) až po Willyho Brandta (vládl 1969-74). Většinou je Berlín vysílal do arabských zemí nebo Latinské Ameriky, kde jejich působení nevyvolávalo protesty.
Odsouzeni za podíl na zločinech nacistického režimu byli jen někteří z diplomatů, jako například Ernst von Weizsäcker, otec pozdějšího prezidenta Richarda von Weizsäckera. Weizsäcker, který se roku 1938 stal náměstkem ministra zahraničí a mimo jiné se podílel na diplomatické přípravě mnichovské dohody o rozbití Československa, dostal za součinnost při deportacích francouzských Židů pětiletý trest.
