Sponzor Mussolini
Vatikán vybudoval s fašistickými penězi říši nemovitostí

Ať už to mnohým zůstává utajené, nebo ne, zajímavé je to v každém případě. Koho by třeba napadlo, že obchodní prostory luxusních klenotnictví na londýnské Bond Street mají nějakou souvislost s papežem? Nebo že hlavní sídlo britské investiční banky Altium Capital na náměstí St. James Square patří ve skutečnosti katolické církvi...

Je to tak. Jak zjistil britský list The Guardian, vlastní Vatikán v zahraničí slušné nemovitostní impérium, k němuž patří i dvě zmíněné nóbl budovy.

Při svých rešerších dospěli tři reportéři citovaného deníku k závěru, že katolická církev vybudovala mezinárodní portfolio v hodnotě půl miliardy liber (asi 15 miliard Kč).

Patří k němu nemovitosti a pozemky v Británii, Švýcarsku a Paříži. Vše schováno za fasádou offshore společností.

U zrodu  tohoto impéria stály peníze italského diktátora.

Když Svatý stolec uznal fašistický režim Itálie, a opačně (lateránské smlouvy), poděkoval mu vůdce Benito Mussolini roku 1929 velkorysým darem ve výši 1,75 miliard lir. Dnes by to bylo v přepočtu zhruba 1,5 miliardy korun.

Novináře Guardianu překvapilo, jak v skrytu papež a spol. s těmito penězi nakládali. Jak se snaží vše maskovat a jaké tajnosti kolem celé věci stále dělají. Několik dotazů redakce vatikánským činitelům zůstalo bez odpovědí.

Při svém pátrání našli žurnalisté důležité stopy až v britských státních a válečných archivech. V každém případě nenechali Vatikánští peníze od průkopníka fašismu, který byl v dubnu 1945 zastřelen a pověšen hlavou dolů, zahálet.

Kupříkladu zmíněnou budovu na St. James Square koupila firma British Grolux Investments Ltd., které patří i další nemovitosti za Lamanšským průlivem. V obchodním rejstříku však není zapsán ani skutečný vlastník firmy, ani z něj není patrná nějaká spojitost s Vatikánem.

Britské právo o obchodních společnostech umožňuje, aby se skutečný vlastník mohl skrýt za nastrčené osoby. Důkladné pátrání však odhalilo, že offshor společnost British Grolux je kontrolována švýcarskou investiční společností Profima SA, která patří s velkou pravděpodobností Vatikánu.

Lze to alespoň vyvodit z válečných dokumentů britské tajné služby. Stojí v nich rovněž, že Profima SA byla kritizována za podíl na aktivitách, jež šly oproti zájmům protihitlerovských spojenců.

Finanční šikula bez svatozáře

V aktech ministerstva pro vedení hospodářské války se v této souvislosti kritizuje papežův bankéř Bernardino Nogara. Po válce roku 1945 Londýn zvažoval, zda dá Profimu SA na černou listinu.

"Špinavé kšefty" Britové vytýkali Nogarovi už roku 1943. Tehdy se snažil prát akcie italských bank a dosáhnout toho, aby tyto  bankovní domy vypadaly, že je kontroluje neutrální Švýcarsko. Tyto praktiky byly označeny za manipulace vatikánských financí sloužící cizím politickým cílům.

Když šlo o investování peněz, byl Nogara vždy velmi nápaditý.

Dokumenty z roku 1931 dokládají, že v Lucemburku založil firmu typu poštovní schránky, do jejíhož vlastnictví přecházelo vše, co v Evropě koupil.

Společnost se jmenovala Groupement Financier Luxembourgeois - Grolux. Lucembursko bylo roku 1929 jednou z prvních evropských zemí, která zavedla pro firmy vpravdě rajské daňové podmínky.

Když vypukla druhá světová válka a hrozila německá invaze, přestěhoval Vatikán své kšefty do USA a Švýcarska.