Kapali jako mouchy
Vrátí se rekordní horka z roku 1540? Tehdy vyschly i řeky

Mnohým z nás je v těchto dnech prostě hodně horko. Ale v našich končinách už bylo našim předkům od dob středověku hůře, mnohem hůře. Extrémní vedro bylo například loni, Světová meteorologická organizace (WMO) označila rok 2013 za šestý nejteplejší od začátku novodobého sledování v roce 1850. Rok 2003 se pak v odborných kruzích považuje obecně za nejteplejší v západní a střední Evropě od středověku. Může to ovšem být jinak.

Nejkatastrofálnějším byl podle nejnovějších výzkumů rok 1540. K tomuto závěru dospěla mezinárodní skupina výzkumníků kolem Olivera Wettera z Bernské univerzity (Universität Bern). Své poznatky zveřejnili v odborném magazínu Climate Change.

Dvaatřicetičlenný tým expertů poprvé shromáždil a vyhodnotil data z více než 300 kronik a dalších historických dokumentů z celé Evropy, třeba záznamy zemědělců, církevních institucí či strážců zdymadel.

A odhalili největší evropskou přírodní katastrofu. Začala nabírat obrátky už roku 1539, ale severně od Alp si toho nevšímali. Ve Španělsku se od října konala procesí, jejichž účastníci prosili o déšť. A v zimě bylo v Itálii sucho a teplo jako v létě, píše se v jedné kronice zaznamenávající počasí.

Dnes už meteorologové vědí, že sucho na jihu bývá často předzvěstí dlouhotrvajícího parna na severu kontinentu.

V lednu bylo ještě lidem sucho a teplo příjemné, protože jim život neztěžoval sníh ani led. Pak už se ale všichni začali stále více divit. Zatímco Rusko svírala krutá zima, svítilo přes den ve střední Evropě stále slunce a noci byly nezvykle jasné. "Pršelo jen tři dny v březnu," poznamenal si vinař Hans Stolz z Alsaska.

Půda začala vysychat tak, že mnohde vypadala jako knäckebrot. Pukliny byly tak hluboké a široké, že v nich lidé mohli klátit nohama, píše se v jedné kronice.

Slunečné počasí vedlo ve střední Evropě ke katastrofě. Roku 1540 bylo třikrát více než obvykle dnů s teplotami nad 30 stupňů. Jako první to zasáhlo zvířata, která umírala žízní či na úžeh z horka.

Bezpočet lidí se zhroutil při práci na poli nebo ve vinohradu. Vyostřující se napětí ve společnosti vedlo k pronásledování a popravám. Lidé se doma zabarikádovávali ve strachu z přepadení a násilí. Celkový počet mrtvých je nejasný, uvádí Rüdiger Glaser z Freiburské univerzity (Universität Freiburg).

K závěru, že tehdy bylo opravdu zle, stačí údaje z roku 2003. Nehledě na výdobytky moderní civilizace zemřelo před 11 lety ve střední Evropě na následky horka odhadem 70 tisíc lidí.

Za parna z roku 2003 mohou podle rozšířeného názoru klimatické změny zapříčiněné alespoň z části člověkem. Tak jednoduché to ale není. Roku 1540 zažívala centrální Evropa strašný hic bez skleníkového efektu. Podobné poznatky relativizují posuzování vlivu člověka na počasí roku 2003, připomíná Glaser.

Stále zoufalejší lidé hledali roku 1540 pitnou vodu. Dokonce ani půldruhého metru hluboko pod říčním korytem nebyla ve Švýcarsku ani kapka, napsal kronikář Hans Salat. Prameny a studny, kterým předtím nikdy voda nechyběla, byly jako troud. Zbylé se přísně střežily a voda se u nich vydávala jen při zvonění zvonů. Tisíce lidí umíraly po konzumaci špinavé vody na úplavici, infekční onemocnění střev.

Hladina Bodamského jezera klesla tak nízko, že bylo možné dojít suchou nohou na ostrov Lindau. "Jezero bylo tak maličké," divili se chronisté.

Vyschly potoky, z řek mnohde zbýval jen pramínek. Dokonce velké toky jako Labe, Rýn nebo Seina byly tak "malé, že přes ně šlo přejít", popisují očití svědci. Zatímco v extrémně teplém a suchém "létě století" 2003 protékala řečištěm Labe zhruba polovina obvyklého množství vody, v roce 1540 to byla jen desetina. To je rekordní jev, konstatují výzkumníci.

Mezi únorem a koncem září nepršelo jediný den, poznamenal si Heinrich Bullinger z Curychu. V oblasti Franken registrovali rolníci do konce srpna jen 19 dní, v nichž sprchlo. V celé střední Evropě byly tehdy v porovnání s normálem jen třetinové srážky, uvádí Christian Pfister z Bernské univerzity. První delší déšť přišel až roku 1541, tvrdí.

Úroda uschla. Ceny mouky a chleba letěly vzhůru jako raketa, píší vědci. Listy uschlé na prach opadaly ze stromů už začátkem srpna. "Jako by už byl podzim," poznamenal jistý kronikář z Ulmu.

A poté přišel oheň. Suché listí, tráva a dřeviny se lehce vzňaly, rozsáhlé a rychle se šířící požáry nedokázal nikdo zastavit. Dlouhou řadu obcí a měst plameny prostě spolkly. Nikdy v mírových časech jich nebylo zničeno tolik, informuje Pfister. Celý kontinent byl týdny zahalen šedým kouřem, za nímž téměř mizelo bledé Slunce i Měsíc.

Co by se stalo, kdyby se opakovalo počasí jako roku 1540? "Důsledky by byly dramatické," varuje Pfister. V takovém případě by bylo možné očekávat masový úhyn zvířat, jen tak tak by se dostávalo chladící vody do atomových reaktorů, zastavila by se většina dopravy po vodě, a pokud jde o dopady na zdraví lidí, o tom lze podle něj jen spekulovat.

Katastrofa z roku 1540 je podle Pfistera varováním, co se může stát. Na takový extrémní případ není nikdo připravený. "Doufám, že nic takového nezažijeme." Skleníkový efekt, který způsobuje člověk, však pravděpodobnost zlých vln parna zvyšuje, míní.

Zda by se lidem dostalo včasné výstrahy, zůstává otázkou. Příčiny jsou spíše nejasné. O vývoji počasí roku 1540 lze však jen spekulovat, upozorňuje Sonia Seneviratneová z curyšského Ústavu atmosférických a klimatických věd. Jako indikátor se dokonce nehodí ani sucho na začátku roku. V roce 2011 bylo jaro suché podobně jako o dva roky později, aniž by se protáhlo do léta.

Jednu útěchu však katastrofa z roku 1540 přesto přinesla. Tehdejší hic totiž vytvořil skvělé podmínky pro "víno tisíciletí" (pokud neuschlo) s extrémně vysokým obsahem cukru. "Ve skleničce vypadá jako zlato," líčil ho nadšeně jeden kronikář.

Když Švédové obsadili za třicetileté války Wüzburg, hledali toto víno marně. Občané města sudy z bezpečnostních důvodů zazdili. Několik beček prodal ještě v 19. století v aukci jeden anglický obchodník.

Poslední existující lahve jsou v muzeu vína ve Speyeru; vybraní šťastlivci v 60. letech minulého století slavný truňk ochutnali. Blažené pocity zažívali ale jen chviličku, když se jazyk setkal s vínem. Za okamžik se totiž změnilo v ocet.