Rostoucí nespokojenost vojáků s vleklou válkou a neochota dál bojovat, šikana nadřízených i mizerné podmínky včetně hladu byly koncem první světové války příčinou řady vzpour v rakousko-uherské armádě. Jednou z nich byla vzpoura převážně slovenských vojáků 71. pěšího (Trenčínského) pluku v jihosrbském Kragujevaci, která začala 2. června 1918. Po jejím potlačení bylo 44 vojáků zastřeleno.
Za vzpourou stáli především vojáci, kteří byli propuštěni po podepsání brestlitevského míru z ruského zajetí. Císařská armáda je soustředila v Kragujevaci, velitelé jim odmítli dát dostatečnou dovolenou a hodlali je poslat na jižní frontu.
Vzpoura vypukla živelně poté, co se jeden z vojáků při návratu z vycházky dostal do konfliktu s nadřízeným. Ostatní vojáci se ho zastali, důstojníka zbili a chopili se zbraní. Poté se část vzbouřenců vydala obsadit muniční sklad, druhá část obsadit železniční nádraží a zničit telegrafní spojení. Ani jedno se nepovedlo. Velitel praporu Artúr Marx dokázal zmobilizovat posily, které již druhý den dopoledne vzpouru potlačily. Nejprve odřízl skupinu pokoušející se obsadit muniční sklad, poté zajal skupiny ve městě, které se pokoušeli najít důstojníky a obsadit nádraží. Nejdéle se bránili vzbouřenci v kasárnách.
Vzbouřené vojáky, jejichž cílem bylo podle historiků přečkat někde v lesích válku, v jejíž blízký konec doufali, čekal 6. června stanný soud. Ten z 82 obviněných nakonec zajistil 59, některým se podařilo uprchnout. Pro nedostatek důkazů pak 15 vojáků předal řádnému vojenskému soudu, 44 odsoudil k trestu smrti. Popravčí četa z bosensko-hercegovinského regimentu, jejíž členy podle některých informací před exekucí velitelé opili, zastřelila 44 bouřících se Slováků 9. června 1918. Trenčínský pluk pak byl odeslán do krvavých bojů na italské Piavě, kde bojoval kromě italských vojsk i proti československým legiím.
